JEDNÁNÍ PRVNÍ. Scena 1. Verona – Náměstí. Vystoupí Samson a Gregorio z domu Capuletův s meči a pukléři. Sam. Slovo s to, Gregorio, hrdlit se od nich – nedáme! Greg. Ne, to bychom byli hrdličky. Sam. Já myslím, vrazí-li nám uráţku do hrdla, ţe z pochvy vytáhnem. Greg. Ano, spíše hrdla dbej, abys je výtah‘ z oprátky, dokud jsi ţiv. Sam. Já rázem udeřím, kdyţ jsem popuzen. Greg. Ale rázem nejsi popuzen, abys udeřil. Sam. Pes z domu Monteků mne popudí. Greg. Popudit znamená pohnat, a býti rekovným znamená stát; protoţ popudí-li tě, poţenou tě. Sam. Z toho domu pes mne doţene, abych stál; ke zdi se postavím proti kaţdému, ať muţ, neb holka od těch Monteků. Greg. To dokazuje, ţe’s vratký chlap; neboť nejslabší staví se ke zdi. Sam. Pravda; a proto ţenské jako slabší nádoby se vţdycky přitlačí ke zdi; – tedy Montekovy muţe odrazím ode zdi, a jeho holky přirazím ke zdi. Greg. Spor je pouze mezi našimi pány a mezi námi, jejich muţi. 8 9 pod nos, pane. Greg. Chce se vám sváru, pane? Abr. Sváru, pane? Ne, pane. Sam. Ale chce-li se vám, pane, postavím se vám; slouţím tak dobrému pánu jako vy. Abr. Nic lepšímu. Sam. Dobrá, pane. Vystoupí Benvolio. Greg. (stranou k Samsonovi). Řekni.lepšímu.; tam přichází jeden z příbuzných mého.pána. Sam. Ano lepšímu, pane. Abr. Lţeš. Sam. Taste, jste-li muţi. – Gregorio, pamatuj na svůj chlapský tes. (Potýkají se.) Ben. Od sebe, blázni! (Srazí jim meče.) – meče zastrčte; vţdyť ani nevíte, co děláte. Vystoupí Tybalt. Tyb. Jak! – mezi touto cháskou zbabělou meč tasíš? Obrať se, Benvolio, a pohleď na svou smrt! Ben. Jen mír chci zjednat. Meč do pochvy! – neb se mnou uţij ho, 10 bys roztrhl ty lidi od sebe. Tyb. Jak! – s mečem v ruce mluvíš o míru? To slovo nenávidím jako peklo, jak všechny Monteky a tebe téţ. Braň se, ty sketo! (Potýkají se.) Vystoupí různý lid obou domů a pouští se do boje. Nato vystoupí Měšťané s kyji a partizánami. Prv. Měst. Hej, kyje, dřevce! do nich! skolte je! Pryč s Capulety! dolů s Monteky! Vystoupí starý Capulet v nočním Ţupanu a hraběnka Capuletova. Cap. Jaký to povyk? Hej, můj šaršoun sem! Hrab. Cap. Ne, berlu, berlu! k čemu tobě meč? Cap. Můj tesák, pravím! Starý Montek jde a mává čepelí mně na úkor. Vystoupí starý Montek a hraběnka Monteková. Mont Ty lotře, Capulete! (K hraběnce.) Pusť mne jiţ! Hrab. Mont. Ni o krok nesmíš nepříteli blíţ. Vystoupí kníţe Escahis a Druţina. Knize. Odbojní poddaní a vrazi míru, vy prznitelé této oceli, jeţ potřísněna krví sousedů! – 11 Jak? slyšet nechtějí? Hoj i muţi, dravci, jiţ hasí poţár zhoubné vzteklosti purpurným zřídlem proudícím vám z ţil, pod trestem mučidel zbraň odhoďte zle kalenou z těch rukou krvavých, a slyšte hněvné slovo kníţecí: Tři sváry občanské, jeţ prázdným slovem ty rozdmýchal jsi, starý Capulete, a ty, Monteku, třikrát porušily klid v našich ulicích a přiměly Veronské staroslavné měšťany, by pohodili váţné ozdoby jim slušící a rukou téţ tak starou se uchopili starých partizán rzí míru zhlodaných, a stlumili tu vaši hlodající nenávist. Znov zbouříte-li naše ulice, klid porušený ţitím zaplatíte. Pro tentokrát se všichni rozejděte. – Vy, Capulete, se mnou půjdete, a vy, Monteků, přijďte odpoledne na starou radnici, náš soudní dvůr, a zvíte naši další vůli v tom. – Znov dím, pod trestem smrti všichni pryč! 12 (Odejdou všichni kromě Monteka, hraběnky Montekové a Benvolia.) Mont. Kdo opět rozjitřil ten dávný svár? Byl’s při tom, synovce, kdyţ začlo to? Ben. Lid protivníka vašeho se bil jiţ s lidmi vašimi, neţ přišel jsem; já tasil, chtěje roztrhnouti je. V tom objevil se Tybalt divoký, meč nahý v ruce, kterým, supaje mi výzvu v uši, mával nad hlavou a sekat vítr, jenţ nic nezraněn mu hvízdal na posměch. Co střídali jsme bod a tes, jich přišlo víc a víc a sem i tamo dopadaly rány, aţ kníţe přišed, roztrh‘ obě strany. Hrab. Mont. Kde jest Romeo? viděl jste ho kdes Jsemť ráda, ţe v té šrůtce nebyl dnes. Ben. Jiţ o hodinu dříve, hraběnko, neţ zboţňované slunce vyhlédlo ze zlatostkvoucích oken východních, duch stísněný mne pudil z města ven. Tam, v platanovém háji, na západ jenţ od města se táhne, spatřil jsem, jak, záhy tak, se prochází váš syn. Jdu k němu; ale on mne postřehl 13 a uchýlil se v lesní huštinu. Já, měře jeho náladu dle své, jeţ nejvíc tíhla tam, kde nebyl nikdo, a vlastní rozladěnou osobu jiţ maje za nadbytnou společnost, jsem šel za vlastní myslí, nestíhav jej v jeho myšlénkách, a míjel rád jsem toho, rád kdo prchal přede mnou. Mont. Jiţ mnohé jitro vídali ho tam, jak mnoţí pláčem čerstvou ranní rosu a hlubokými vzdechy přidává mrak mrakům; ale jak jen počíná u nejvzdálenějších bran východních všeradostnící slunko odstírat Auroře s lůţka stinné záclony, v dál od světla můj zádumčivý syn se domů odkrádá a samoten se uzamyká ve svém pokoji, zavírá okna před spanilým dnem a sám tak umělou si tvoří noc. Ten smutek osudně mu duši zraní, kdyţ dobrá rada původ neodstraní. Ben. Můj vzácný strýce, znáte příčinu? Mont. Té neznám, aniţ mohu vyzvědít ji od něho. 14 Ben. Zdaţ doléhal jste naň? Mont. I já i mnozí jiní přátelé; leč on, jsa rádcem vlastních pocitů, – to nechci říci, zdali pravdivým, – tak v sebe stajen jest a uzavřen, tak dalek výzkumu a odkrytí, jak poupě, které závistivý červ byl nahlodal, neţ v něţné lupínky se mohlo rozestříti do vzduchu, neb svoji krásu slunci posvětit. Jen, z čeho bol ten klíčí, kdybych věděl, tak rád, jak seznat, léčit bych jej hleděl. Vystoupí Romeo. Ben. Teď, prosím, odstupte; – hle, tam se blíţí kdyţ mnoho nezapře, zvím, co ho tíţí. Mont. Kéţ zde tím prodlením se zdařilo ti jej z pravdy vyzpovídat! – Pojďme, choti. (Odejdou Montek a Hraběnka.) Ben. Aj, dobré jitro, strýčku! Rom. Den tak mlád? Ben. Teď právě tlouklo devět. Rom. Ach, ţeť stát se téměř zdají truchle hodiny! 15 Byl to můj otec, jenţ tak odtud spěchal? Ben. Byl. Jaký smutek prodluţuje tak Romeův čas? Rom. Ţe toho postrádá, co maje, čas by krátkým nalézal. Ben. Aj, láska? Rom. Bez lásky… Ben. Ţe bez lásky? Rom.… a přízně tam, kde všechna láska má. Ben. Ţeť Mílek, ach, tak něţný na pohled, jest krutý tak a tvrdý v zkoušení! Rom. Ţeť Mílek, ach, zrak maje zastřen stále, i slep k své vůli vidí stezku dále! Kde obědváme? – Ach! – oč byl ten spor? však nepovídej nic, já slyšel vše; o velké záští jde, však o víc lásky. – Nuţ tedy, lásko sporů dychtivá! ó milující zášti! ó, ty vše, co nejprv stvořeno je z ničeho! lehkosti těţká, váţná marnosti, nestvůrná směsi krásných přeludů! ty, olověné pýří, světlý dýme; ty chladný ohni, zdraví churavé, vţdy bdělý sne, jenţ jsi a nejsi snění! – toť láska má, ač lásky mé v tom není. 16 Ty nesměješ se? Ben. Nikoliv, spíš pláču. Rom. Proč, dobré srdce? Ben. Pro bol, který zrývá tvé dobré srdce. Rom. Tak uţ v lásce bývá. Můj vlastní bol mi těţce duši svírá, a tvým se převršuje jeho míra; tvá láska, kterou´s na jevo mi dal, jen mnoţí můj aţ příliš velký ţal. Jeť láska dým, jejţ rodí vlhký vzdech; kdyţ čistá, v očích milenců jest ţeh, a trpíc mořem jest, jeţ slzy ţiví. Co ještě? – šílenství, v němţ rozum jasný, ţluč odporná a sladký balšám spásný. Buď s bohem, strýčku. (Odchází.) Ben. Stůj; – jdu s tebou; chceš? ty křivdíš mi, kdyţ se mne vzdaluješ. Rom. Sám sebe nemám; nejsem zde; to jistě Romeo není; na jiném dlí místě. Ben. Pověz mi váţně, koho miluješ? Rom. Aj, mám snad plačky ti to povídat? Ben. Proč plačky? – Ne, jen váţně řekni mi, kdo jest to? 17 Rom. Nemocnému kaţ, by psal svou závěť váţně; – v čas to nepravý řek’s tomu, kdo tak těţce churaví. Nuţ, váţně, strýčku, ţenu miluji. Ben. Tak blízko asi mířil jsem jiţ sám, kdyţ domníval jsem se, ţe miluješ. Rom. Ty’s dobrý střelec! – A jest spanilá, ta, kterou miluji. Ben. V terč spanilý, můj strýčku spanilý, se nejspíš střelí. Rom. V tom´s přestřelil; neb Cupidovou kuší ji nelze střelit; Diany má duši a v neprolomné panenskosti zbroji před lásky dětským lukem zdráva stojí. Vzdor klade obléhání luzných slov i útočivých zraků dostřelu; ni zlatu, které světic dobývá, klín neotvírá. O jest bohata svou krásou, chudá jedině jsouc v tom, ţe, kdys aţ dokoná, s tou krásou její i všechny poklady, jeţ chová, stlejí. Ben. Či věčné panenství chce zachovati? Rom. Tak jest; a šetříc tak, zle marnotratí; neb krása, jeţ tak přísná na své vděky, o krásu loupí všechny příští věky. 18 Jest příliš krásná, moudrá, moudře skvělá, neţ zkázou mou by světicí být chtěla; vší lásky však se zřekla; – pro slib ten ţiv mrtev jsem, jsa ţiv, bych řek‘ to jen. Ben. Slyš mne a na ni myslit zapomeň. Rom. Ó uč mne, jak bych myslit zapomínal. Ben. Tím, ţe dáš očím více volnosti; téţ jiných vděků sobě povšimni. Rom. Tak jejích vzácných vděků vzpomínat si budu ještě víc. – Ty šťastné masky, jeţ čela krásných paní celují, svou čerností nám připomínají, ţe krásu skrývají. Kdo oslepnul, jiţ nikdy zapomenout nemůţe na drahý poklad ztraceného zraku. Ukaţ mi ţenu nad vše spanilou, a čím ten její vděk mi bude víc, neţ listem, kde bych čeť, kdo spanilejší té krásky nad vše spanilé? – Buď zdráv! mne nenaučíš zapomnít, můj druhu. Ben. Slib zaplatím; neb umru ti v svém dluhu. (Odejdou.) 19 Scena 2. Ulice. Vystoupí Capulet, Paris a Slouţící. Cap. Však Montek vázán toutéţ pokutou, co já; a muţům starým jako my jiţ těţko není zachovati mír. Par. Jste oba nad vše váţeni, a ţel, ţe dlouho tak jste ţili v nešváru. Leč nyní, pane můj, co říkáte mé prosbě? Cap. Opakuji jenom to, co prve jiţ jsem řekl. – Dítě mé aţ dotud ve světě je cizinkou, a nevidělo ještě proměny čtrnácti roků. Dvou jen ještě jar uvadnout nechte krásu peřestou, neţ dospělou být můţe nevěstou. Par. Jsouť mladší neţli ona šťastné matky. Cap. Kdyţ tak, byl jejich květ aţ příliš krátký. Zem pohltila vše mé naděje, aţ na ni; ona zbyla jedinou 20 nadějnou vládkyní mé pozemskosti. Leč zkuste u ní štěstí, Parisi, a vaše srdce v souhlasu-li znějí, má vůle jest jen částí vůle její; kdyţ svolí, její volba v sobě chová mou ochotu i souhlas mého slova. Dnes na večer k slavnosti starobylé jsem pozval k sobě mnohé hosty milé; vy, ze všech nejvíc vítán, které znám, ten počet milých rozmnoţíte nám. Dnes uvidíte pod mou střechou chudou, jak zemské hvězdy k nebi zářit budou. Vše, co jen mládí, jaré duše cítí, kdyţ za belhavou zimou, oděn v kvítí, jde v patách duben, vše tu něhu v shluku tam naleznete svěţích, dívčích puků. Vše slyšte, vizte; a ta nejvíc milá vám buď, jeţ toho nejvíc hodna byla. Má dceř z těch mnohých o jednu buď víc: – jen číslicí, byť neplatila nic. Jiţ pojďte se mnou. (K Slouţícímu.) Brachu, honem jdi 21 a po krásné Veroně vynajdi ty, kteří jsou tu psáni. Vyřiď všude, ţe, komu libo, u mne vítán bude. (Odejdou Capulet a Paris.) Slouz. Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni. Psáno jest, ţe si má švec hledět svého lokte, krejčí kopyta, rybář štětce a malíř sítí; ale mne posílají, abych vynašel osoby, které jsou tu psány! a já nemohu vynajít, koho ta písařská osoba zde napsala. Musím k lidem učeným. – Právě vhod! Vystoupí Benvolio a Romeo. Ben. Mlč, brachu; – jeden oheň druhý tráví, bol jeden mírněn trýzní muky větší; kdo odvrátí se, závrati se zbaví; a hoře zoufalé ţal jiný léčí: jen do očí si novou nemoc vprav a od otravy staré budeš zdráv. Rom. Ach, na to výborný jest jitrocel. Ben. Nač, prosím? Rom.. Na tvou holeň zlomenou. Ben. Romeo, zbláznil jsi se? 22 Rom. Nezbláznil; však hůře neţli blázen spoután jsem a vězněn, mořen hlady, trýzněn, bit, a – Dobrý večer, milý člověče! Slouž. Dej Pán bůh dobrý večer. – Prosím vás, pane, umíte číst? Rom. Tak; vlastní osud ve svém neštěstí. Slouž. Tomu snad jste se naučil bez knihy; ale prosím vás, umíte něco číst, co vidíte? Rom. Tak jest, kdyţ znám jen písmeny a řeč. Slouž. To mluvíte poctivě; potěš vás Bůh! Rom. Stůj, brachu; umím číst. (Čte.) »Signor Martino s chotí a dcerami; hrabě Anselmo a jeho spanilé sestry; ovdovělá šlechtična Vitruviova; Signor Placentio a jeho roztomilé neteře; Mercutio se svým bratrem Valentinem; můj strýc Capulet, choť a dcery; má krásná neť Rosalina; Livia; Signor Valentio a jeho bratranec Tybalt; Lucio a veselá Helena –« Toť vzácná společnost; kam mají přijít? Slouž. Nahoru. Rom. Kam? Slouž. K večeři; k nám. Rom. Kde je to u vás? Slouž. U mého pána. 23 Rom. To jsem se arciť dříve ptáti měl. Slouž. Hned vám to povím bez ptaní. Můj pán je slavný, bohatý Capulet, a nejste-li z rodu Monteků, přijďte, prosím vás, vyklopit sklenku vína. Mějte se dobře! (Odejde.) Ben. Při starobylém kvasu Capuletů téţ krásná Rosalina večeří, jiţ miluješ; a obdivované vše krásky Veronské tam budou s ní. Jdi téţ, a srovnej okem nezkaleným tvář její s těmi, jeţ tam zastanem, a labuť tvá ti bude havranem. Rom. V ten blud-li oči mé svou víru změní, ať ohněm slzy jsou, jeţ pláču v hoři; v nich často topeni, ne utopeni, ti světlí kacíři ať za leţ shoří! Mé lásky krásnější?– co světem svět, vševidným sluncem nezřen taký květ. Ben. Jest krásna, kde se jiné nestkvějí, a v obou očích váţil’s pouze ji; leč v křišťálné ty misky poloţ jen vděk dámy své a půvab jiných ţen, jeţ na plesu ti ukáţu, a v kráse, věř, ztratí ta, jeţ nejlepší teď zdá se. Rom. Nuţ půjdu; ne ţe zrak můj o ně stojí, však ţe se oblaţit chci hvězdou svojí. 24 (Odejdou.) Scena 3. Pokoj v domě Capuletově. Vystoupí hraběnka Capuletova a Chůva. Hrab. Cap. Kde, chůvo, jest má dcera? zavolej ji. Chůva. Ţeť, při svém panenství v dvanácti letech, jsem uţ ji volala. – Hej, beruško! hej, bedrunko! – Ach, nedopouštěj Bůh! – Kde je to děvče? – Slyš přec, Julinko! Vystoupí Julie. Jul. Co jest? kdo volá? Chůva. Vaše paní matka. Jul. Zde jsem; co poroučíte? Hrab. Cap. Věc je ta – Ty, chůvo, poodejdi na chvíli; chcem spolu promluviti v soukromí. Ne, vrať se, chůvo, – vzpomněla jsem si – ty také poslyš naši úřadu. Jak víš, má dcera má jiţ krásný věk. 25 Chůva. Ba na hodinu spočtu její stáři. Hrab. Cap. Čtrnáct jí není. Chůva. Čtrnáct zubů svých dám na to v sázku, ač mi bohuţel jen čtyři zbyly, ţe jí není čtrnáct. Jak dlouho máme do svatého Petra? Hrab. Cap. Dvě neděle, neb o den, o dva víc. Chůva. Víc nebo méně; ze všech roku dní v noc před Petrem jí bude čtrnáct let. Má Zuzanka, – všem duším křesťanským dej Pánbůh lehké odpočinutí! – s ní byla v jednom věku. – Bůh si vzal mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne; leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem jí bude čtrnáct; na mou věru tak; mám dobrou paměť. Jedenáctý rok teď máme po tom zemětřesení; a byla odstavena, – do smrti to nezapomenu, – z všech roku dní v týţ právě den; neb, sedíc na sluníčku tam u zdi, pod budníkem, dala jsem si na prs peluněk. Náš pán a vy jste byli zrovna tenkrát v Mantově. – Co, mám to hlavu? – ale jak jsem řekla, 26 kdyţ dotknula se toho peluňku na prsu bradavce a cítila, ţe hořkne, – roztomilý blázínek! – tu měla jste se na ni podívat, jak ušklíbla se a jak na ten prs se zfantila! – V tom »Hrk« prál holubník. Mne věru dvakrát prosit nemusel, bych vzala do zaječích. – Od těch čas je tomu zrovna jedenácte let; neb tenkrát sama jiţ stát uměla, ba, – ty můj Spasiteli! – běhala a batolila se jak všudybylka. Vţdyť o den dříve natloukla si čílko, a tu můj muţ, – Bůh dej mu radost věčnou! on veselá byl kopa, – děcko zved‘ a povídá: »Aj, na tvář padáš teď? aţ zmoudříš, budeš na znak padávat; viď, Julinko?« a, svatá Rodičko! to hezké vyţle plakat přestalo a řeklo: »Tak!« – A vida, jak ten ţert se nyní splňuje! – Ba, ručím za to, i kdybych ţiva byla tisíc let, ţe nikdy na to nezapomenu: »Viď, Julinko?« řek‘ on, a hezounký 27 ten bloudek ztiší se a řekne: »Tak!« Hrab. Cap. Dost toho, prosím tě, jiţ pokoj dej. Chůva. Hned, vzácná paní; ale přece jen se musím smát, kdyţ na to vzpomenu, ţe plakat přestala a řekla »Tak!« A mělať, za to ručím, na čele vám bouli jako vejce slepičí, zlou ránu, a tak hořce plakala. – Můj povídá: »Aj na tvář padáš teď? aţ zmoudříš, budeš na znak padávat; viď, Julinko?« – a ztichnouc řekla: »Tak!« Jul A ty uţ také ztichni, prosím tě. Chůva. Jiţ mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň! Ty’s byla nejkrásnější robátko, jeţ jsem kdy kojila; a kdybych jen se mohla tvojí svatby dočkati, má všechna přání budou splněna. Hrab. Cap. Aj, svatby, o tom právě mluvit chci. Nuţ, pověz mi, má dcero, Julie, jak vypadá to s přáním tvým se vdát? Jul. To čest je, o níţ se mi nezdálo. Chůva. Čest! Nebýt sama kojnou tvou, bych řekla, ţe moudrost pila jsi jiţ z prsů mých. Hrab. Cap. Nuţ, čas je nyní myslet na vdaní; 28 jsouť mladší tebe u nás ve Veroně, a dámy vznešené, jiţ matkami. Já se svým hrabětem ti byla matkou v těch letech, kde ty ještě dívkou jsi. A tedy zkrátka: čacký Paris teď se u nás o tvou ruku uchází. Chůva. Muţ, slečinko! ó slečno, taký muţ, jak v širém světě, – z vosku muţíček! Hrab. Cap. Veronské léto nemá taký květ. Chůva. Ba, on je květ, ó učiněný květ. Hrab. Cap. Co říkáš? můţeš-li ho milovat? Dnes večer uvidíš jej na plesu; a líce mladistvého Parisa co knihu pročítej a nalezneš tam rozkoš pérem krásy vepsánu. V ty tahy snoubené tam hleď a viz, jak souladně se pojí rys a rys, a temno-li v tom krásném díle cosi, jen v jeho očích postranní čti glossy. Ten nesvázaný jun,.spis lásky hezký, by vykrášlen byl, potřebuje desky. Jak ryba v moři, krása nejkrásnější je tam, kde obklopena krásou vnější; a v mnohých očích slavná kniha ona, 29 kde zlaté děje svírá zlatá spona. Tak, majíc jej, vše sdílet budeš s ním, co má, a sama nepozbudeš tím. Chůva. Ba nepozbude! – ne, spíš nabude; vţdyť ţeny nabývají od muţů. Hrab. Cap. Mluv zkrátka, můţe se ti Paris líbit? Jul. Kdyţ pohled lásku budí, ten chci slíbit; však hloubej‘ moje oko nestřeli, neţ souhlas váš mu letět povelí. Vystoupí Sloužící. Slouž. Milostpaní, hosté jsou pohromadě, večeře na stole; vás volají; po slečně je shon; chůvu proklínají ve špiţírně, a všechno je nohama vzhůru. Musím pryč a obsluhovat. Prosím, pospěšte za mnou. Hrab. Cap. Hned. (Odejde Slouţící.) Julie, hraběti čekat nedej. Chůva. Jdi, k šťastným dnům si šťastné noci hledej. (Odejdou.) Scena 4. Ulice. Vystoupí Romeo, Mercutio, Benvolio s pěti neb šesti jinými Maskami a 30 Pochodníky. Rom. Jak, má se něco řečnit na omluvu? či beze všeho máme vstoupiti? Ben. Ty okolky jiţ nejsou ve zvyku: my ţádného mít nechcem Cupida, jenţ s páskou přes oči a malovaným tatarským lukem z laťky řezaným, jak vraní hastroš dámy poplaší; a k vstupu netřeba nám proslovu mdle odříkávaného bez knihy, dle nápovědy. Ať si měří nás, jak jest jim po chuti; my v dobré míře jim zatančíme a zas odejdem. Rom. Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci; v mé mysli temno; světlo ponesu. Mer. Ne, ne, Romeo, musíš do kola. Rom. Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům i lehkou mysl máte; duše má jak olověná k zemi kruší mne, ţe ani pohnouti se nemohu. Mer. Jsi zamilován; vydluţ Mílkovy si perutě a jimi povyleť nad všední tíţe pouta obvyklá. 31 Rom. Jsem příliš těţce raněn jeho šípem, neţ abych jeho lehkou perutí moh‘ povzlétnout; a upoután jsem tak, ţe na píď odpoutat se nemohu od tupé trýzně; klesám lásky tíţí. Mer. Chceš do ní klesnout? obtíţil bys ji; na věc tak útlou přílišný to tlak. Rom. Ţe láska útlou věcí? nikoliv; jest příliš drsná, krutá, bouřlivá, a bodá jako trn. Mer. Kdyţ drsná k tobě, buď drsným na lásku; kdyţ bodá tebe, ji bodni ty, a tak ji porazíš. (K jednomu z druţiny.) Sem pouzdro, – na tvář si je nasadím! Tak, – larvu na larvu! – (Dává si masku.) Coţ toho dbám, ţe bude jakés oko slídivé teď vyzpytávat na mně škaredost? – Ta škraboška ať za mne pýří se. Ben. Nuţ pojďme, zaklepejme, vejděme; jak tam, hned všichni mrštně do kola. Rom. Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové 32 lehkého srdce patou lehtají necitným sítím stlanou podlahu, – já starého se drţím přísloví: chci světlonošem být a dívat se. Hry krásnější sic nikdy nebylo, však já se vzdávám. Mer. »Myš v pasti vzdává se,« říkává dráb; kdyţ ty se vzdáváš, vytáhneme tě – jiţ dovol, bych to řek‘, – z té pasti lásky, v níţ vězíš po uši. – Hej, dále jen! Zde ve dne svítíme. Rom. Toť věru ne. Mer. Chci říci, brachu můj, ţe, meškajíce, svá světla maříme, jak za dne svíce. Ze chcem to dobře, musíš rozuměti; v tom pětkrát smyslu víc, neţ v smyslech pěti. Rom. Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád, však smyslu není v tom. Mer. Proč, smím se ptát? Rom. Já dnes měl sen. Mer. Já téţ. Rom. Co se ti zdálo? Mer. Ze snící mluví často pravdy málo. Rom. Tak, – ze spaní; však jim sny pravda jsou. 33 Mer. Královnu Mab měl´s tedy návštěvou, jeţ v říši elfů stojí při porodu. Nic větší achátu, jejţ v prstenu má na ukazováčku primátor, taţena spřeţí prášků slunečních, přes nosy jezdí lidem ve spaní. Kol špice z pavoucích jsou dlouhých noh, kryt vozu z křídel polních koníku a postroj z nejtenčích jest pavučin; ohlávka z vlhkých svitů měsíčných, bičiště holeň cvrčka, vlákno bič, a malý, šedorouchý komárek jest její vozotaj ni napolo tak velký, jak ten oblý červíček, jenţ hnízdí v prstu líné dívčiny. A, korba vozu prázdný lískový jest oříšek, jejţ truhlář veverák jí zhotovil, neb starý červ, jiţ jsou vil koláři od nepamětných dob. – Tak vystrojena harcuje co noc milencův mozky, – ti sní o lásce; a přes kolena dvořanů, – těm hned se o poklonkách zdá; a přes prsty zas advokátům, kteří o palmárech, 34 a po rtech děv, jeţ o hubičkách sní. – Ty tresce často rozhněvaná Mab i nádchou za to, ţe si cukrovím dech pokazily. – Někdy rozjede se přes nos dvořanu i zdá se mu, ţe navětřil, kdy ţádost podat má. A někdy přicházívá s ocáskem desátkového selátka a nos pošimrá faráři, jak spí, a on hned o jiném sní beneficiu. Zas jindy přes krk cválá vojínu, i zdá se mu, ţe řeţe cizí hrdla, a o průlomech sní a zálohách, hispanských čepelích a pohárech pět sáhů hlubokých. A potom v ráz mu zabubnuje v sluch, ţe trhne sebou a procitne; a byv tak polekán svou modlitbu si odkleje neb dvě a usne zas. To táţ je Mab, jeţ v noci zaplétá koňům hřívy; speká vlas, kdyţ nečesán a nečist, do knotů, jichţ rozpletení značí neštěstí. To čarodějka, která dívky tlačí, kdyţ leţí na znak, učíc je, jak nosit, 35 a tak z nich dělá ţeny statečné. Toť ta – Rom. Dost, dost, Mercutio, jiţ dost! ty mluvíš o ničem. Mer. Tak; mluvím o snech, jeţ nečinného mozku dětmi jsou, jen lichou obrazností zplozeny, tak látkou nehutny jak povětří a nestálejší větru, který laská teď ledovitá ňadra severu, a pohněván, v ten mţik zas odfučí, tvář obraceje v rosodeštný jih. Ben. Ten vítr, o němţ mluvíš, odnáší nás od nás samých; jest jiţ po večeři a přijdem pozdě. Rom. Já se obávám, ţe příliš záhy; neboť v duši své mám tušení, ţe jakás pohroma, jeţ dosavade visí ve hvězdách, té noci plesem krutě započne svůj hrůzyplný běh a ukrátí tu lhůtu bezcenného ţivota, jenţ uzavřen v mých prsou, nějakým zlým dopuštěním smrti předčasné. – Však Ten, jenţ u kormidla plavby mé, 36 řiď plachtu mou! – Dál, jaří pánové! Ben. Nuţ, tedy zabubnujte na pochod. (Odejdou.) Scena 5. Sál v domě Capuletově. Hudebníci čekají. – Vystoupí Sloužící s ubrousky. Prv. Slouž. Kde je Pánvička, ţe nepomáhá odnášet? On, dát jinou mísu! – On, tak spíše mísu vyškrábat! Druhý Slouž. Leţí-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa. Prv. Slouž. Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! – Pánvičko! Vystoupí jiní Sloužící. Třetí a čtvrtý Slouž. Tady, chlapče! První Slouž. Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni. Třetí Slouž. Nemůţeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši! zatočte se; a kdo déle ţiv, sebere všechno. (Všichni ustoupí do pozadí.) Vystoupí Capulet s Julií a jinými svého domu vítaje Hosty a Masky. 37 Cap. Nuţ, vítejte mi, páni! – naše dámy, jichţ prsty kuří oka netrápí, si s vámi zatočí. Aha, panenky! kde která z vás, jeţ tanec odepře? Ta, jeţ se upejpá, chci přísahat, ţe kuří oka má. Coţ, trefil jsem? Nuţ, páni, vítejte! – Ó býval čas, kdy masku nosil jsem a dovedl věc krásné dámě v ucho pošeptat, jeţ se jí líbila. – To tam! to tam! Jste, páni, vítáni! – Nuţ, hudebníci, teď spusťte. – Místo, místo! – ustupte! a mrštně na noţky, mé dívčiny! (Hudba hraje a tančí se.) Víc světla, hoši! stoly odstavte a shaste oheň, příliš horko zde. – Ah, brachu, maškarní to veselí tak nenadálé, srdce rozhřeje. Jen seďte, seďte, strýce Capulete; – dny tance pro nás dva jiţ minuly. Jak dávno tomu jiţ, co vy a já jsme naposledy v maskách vězeli? Druhý Cap. Při svaté Panně, třicet tomu let. Cap. Co, – muţi! tolik ne, ba tolik ne; 38 vţdyť máme od svatby Lucentia kol příštích letnic pětadvacet let; a tenkráte jsme v maskách tančili. Druhý Cap. To víc, to víc; jeť starším jeho syn; jest třicátník. Cap. To povídáte mně? Před dvěma roky nezletilý byl. Rom. (k Slouţ). Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře? Slouž. To nevím, pane. Rom. Ó, učí pochodně jich záři skvělé! Tak zdá se viset s tváře noci stmělé, jak v uchu Ethiopa klenot stkvoucí; vděk příliš vzácný pro zem, touhu ţhoucí! Jak v hejnu kavek holubice sněţná, jest mezi druţkami ta dívka něţná. Aţ dotančí, k ní přistoupím v tom shluku a tknutím její posvětím svou ruku. Ţe miloval jsem dosud? Jak se klamu! dnes vidím teprv pravou krásu samu. Tyb. Toť podle hlasu jeden z Monteků. – Můj končíř, hochu! – Jak se odváţí ten otrok přijít sem kryt larvou blázna, by potupně se šklebil na náš kvas? Při šlechtictví a cti všech krevných mých, 39 jej tady rázem skolit není hřích. Cap. Proč bouříte tak, strýčku? co jste měl? Tyb. Tam, ujce, Montek jest, náš nepřítel; toť padouch, jenţ se na vzdor vetřel sem, by potupil nám slavnost pošklebkem. Cap. Mladý Romeo? Tyb. Padoušský Romeo! Cap. Buď kliden, milý strýčku, nech ho být, on jako pravý šlechtic chová se; i abych pravdu řekl, po Veroně se chválí jako ctný a řádný jun. Za všechny toho města poklady bych v domě svém jej nechtěl urazit. Buď tedy trpěliv a nedbej naň; toť vůle má, a máš-li úctu k ní, buď přívětiv a chmury s čela pryč! ten výstroj k slavnosti se nehodí. Tyb. Ba hodí, kdyţ je hostem taký chlap. Já nestrpím ho. Cap. Musí strpěn být! Jak, – hošku! – Muší, povídám. – Jen dál. – Jsem já zde pánem, nebo ty? – jen dál. Ty nestrpíš ho! – Bůh mou duši spas. – Chceš mezi mými hosty dělat svár, 40 chceš hrát si na kohouta? – hleďme, ty! Tyb. Vţdyť jest to hanba, ujce. Cap. Dál, jen dál. – Vy všetečný jste hoch! – je tomu tak? Ta hra vás ještě spálí; – vím, co vím. Mně protivit se! – věru, jest jiţ čas – Tak, hezky, srdečka! – Ty’s drzý; – jdi. Mlč, sic – Víc světla! světla! – Ty se styď! Však ztichneš! – Vesele, má srdečka! Tyb. Mé celé nitro chví se, hněv jak ţhavý a vynucená mírnost v něm se zdraví. Jdu; – však to smělé sem se vetření teď sládnouc, v hořkou ţluč se promění. (Odejde.) Rom. (k Julii) Kdyţ znesvětím ten oltář zářící snad rukou smělou, mírný jest hřích její: mé rty, dva uzardělí poutníci, to drsné tknutí něţně slíbat chtějí. Jul. Poutnice milý, křivdíš velice té ruce své; v tomť pravá zboţnost její: kdyţ poutník tkne se ruky světice, tak ruka s rukou líbati se smějí. Rom. Či svatá nemá rtů a poutník téţ? Jul. Jich uţit jenom k modlitbě si troufá. 41 Rom. Ó svatá, rty co ruce učiňteţ; rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá. Jul. I prosbu plně, světec tich jest věru. Rom. Toţ ticha buď, kdyţ, oč jsem prosil, beru; tak tvými rty má vina s mých je sjata. (Políbí ji.) Jul. Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích. Rom. Hřích se rtů mých? – O vina sladce vzatá! Můj hřích mi vrať. Jul. Vy líbáte jak z knih. Chůva. Matinka, slečno, na slůvko vás volá. Rom. Kdo její matka? Chůva. Aj, můj panáčku, máť její paní toho domu jest, a dobrá paní, moudrá, ctihodná; já dcerku, s níţ jste mluvil, kojila, a povídám vám, kdo ji dostane, ten uslyší, jak zlato zacinká. Rom. Jest Capuletova? O krutá zpráva! můj ţivot nepříteli v dluh se dává. Ben. Jiţ pojďme; veselost je na vrcholu. Rom. Ach ţel, tím větší neklid mého bolu. Cap. Ne, páni, k odchodu se nemějte; jest ještě malá, skromná večeře. 42 Ţe přec? – Nuţ tedy, děkuji vám všem; dík, vzácní pánové, a dobrou noc. Víc pochodní! – Nuţ, půjdem na loţe. Ach, brachu, na mou věru, pozdí se; jdu spat. (Odcházejí všichni aţ na Julii a Chůvu.) Jul. Slyš, chůvo, kdo jest onen pán? Chůva. To syn a dědic starého Tiberia. Jul. Kdo ten, jenţ vychází teď ze dveří? Chůva. Mladý Petruchio, nemýlím-li se. Jul. Kdo ten, jenţ za ním jde a nechtěl tančit? Chůva. To nevím, slečno. Jul. Jdi a zeptej se na jeho jméno. (Stranou.) Ţenat-li, ó vím, ţe bude hrob mým lůţkem svatebním! Chůva (vrátí se k Julii). Jest to Romeo, z domu Monteků, syn jediný vašeho praodpůrce. Jul. Má láska jediná, ze zapřísáhlé mé zášti jediné tak vzniklá náhle! Tak příliš záhy spatřen, neznán dříve, a příliš pozdě poznán! – Ó ty dive, jenţ’s lásku ve mně zrodil v okamţiku k tak nenáviděnému protivníku! Chůva. Co to? Co to? Jul. Verš, jemuţ naučil mne jeden tanečník. 43 (Volá se za scénou: »Julie!«) Chůva. Hned, v okamţení! Nuţ pojďme, nikdo z cizích uţ tu není. (Odejdou.) 44 JEDNÁNÍ DRUHÉ. PROSLOV. Vystoupí Chorus. Chor. Teď stará tuţba zmírá; po ní hlásí se o dědictví mladé zanícení; ta, po níţ láska k smrti vzdychala si, teď podle Julie jiţ krásnou není. Jest milován Romeo milující; je oba poutá hledů kouzlo steré; on vzdychá k domnělé své protivnici, jeţ krmi lásky s hrůzných udic bere. Jmín škůdcem, nesmí u ní vysloviti své přísahy, jak milencův to zvykem; a ta, jeţ rovněţ tolik lásky cítí, jej spatřit nesmí ani okamţikem. Však vroucnost sílu, čas jim volnost skýtá, a protivenství v sladké blaho zkvítá. (Odejde.) 45 Scena 1. Průchod u zdi zahrady Capuletovy. Vystoupí Romeo. Rom. Zdaţ mohu jinam, kdyţ mé srdce zde? Jdi, šerá země, k svému slunci téţ! (Vyhoupne se na zeď a seskočí za ni.) Vystoupí Benvolio a Mercutio. Ben. Romeo, bratře, slyš, Romeo, slyš! Mer. Toť moudrý ptáček! – jako ţe jsem ţiv, on odkrad‘ se jiţ domů na loţe. Ben. Tou cestou běţel, přeskočil tu zeď; nuţ, ty naň zavolej, Mercutio! Mer. A budu ho i zaklínat: Romeo, ty snílku, třeštile, ty milence! ty vášni! zjev se, vzdechu podobou, rci jeden verš a budu spokojen; jen zvolej »ach!« a vyřkni »láska, páska«, dej dobré slůvko kmotře Venuši a nazvi šelmou synka jejího a dědice Adama Cupida, 46 jenţ, slep, tak výborně si vystřelil, kdyţ láskou vzplanul král Cophetua k děvušce ţebravé! – On neslyší, on nehne se, on hlesu nedává; opička mrtva, musím zaříkávat Při Rosaliny očích zářivých tě zaklínám, při jejím hrdém čele, rtech nachových a noţce ztepilé, při pruţných lýtkách, kyčlích ohnivých a krajích leţících tam v sousedství, bys objevil se ve své podobě! Ben. Kdyţ uslyší tě, pohněváš si ho. Mer. To věru pohněvat ho nemůţe; jej zlobilo by, kdybych v okruhu milenky jeho duchu povstat dal divného rázu, a tam stát ho nechal, aţ od ní odčarován zas by kles‘. To byl by úkor; moje zaříkání však slušné jest a ctné, a zaklínám jej pouze jménem jeho milenky, by sám se zveď. Ben. Nuţ pojďme, ukryl se kdes v tomto stromoví a bratří se s vlhotnou nocí. – Slepáť láska jeho, 47 a nejraděj‘ se s temnem přátelí. Mer. Kdyţ láska slepá, k terči nestřeli. Teď nám tam sedí někde pod mišpulí a přeje si, by jeho milenka tam byla ovocem, jeţ dívčiny, kdyţ samy smějou se, zvou dráţďata. Romeo, kéţ by byla, kéţ by byla… a spadla tobě rovnou do klína! Romeo, dobrou noc! Jdu do peřin; to polní lůţko příliš chladné jest, bych na něm přespal. – Nuţe, půjdeme? Ben. Jiţ tedy pojďme; toho marno hledat, kdo zúmyslně sám se ukrývá. (Odejdou.) Scena 2. Zahrada Capuletova. Vystoupí Romeo. Rom. Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá. – (Julie objeví se nahoře v okně.) Však ticho! Jaká záře prosvítá 48 tím oknem tam? Toť východ; Julie jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé, a usmrtiţ tu lůnu závistnou, jeţ chorá jest a bledá zármutkem, ţe její kněţka, ty, jsi krásnější. Jí nebuď kněţkou, kdyţ ti závidí; šat její vestalčí jest zelený tak chorobně a nikdo nenosí jej kromě bláznův; ty jej odvrhni. Toť moje paní! Ó, toť láska má! Ó, kéţ by o tom věděla, ţe jest! Teď hlesla, ničeho však nemluví. Co na tom? – její oči hovoří; těm odpovím. Jsem příliš odváţný, neb ke mně nemluví tím hovorem. Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské, kdes jinde jakýs úkol majíce, teď prosí její oči, místo nich by bleskotaly v jejich okruhu, neţ navrátí se. – Kdyby její oči tak byly tam, a hvězdy v její hlavě? Zář jejích lící zahanbila by ty hvězdy, jako lampu denní svit, a její oči v nebi zářily by 49 prostranstvím vzdušným jasně tak, ţe ptáci by pěli, myslíce^ ţe den se vrací. Hle, jak svou líci o dlaň opírá! O, kéţ bych na ní rukavičkou byl, bych moh‘ se toho líčka dotknouti! Jul. Ach, ţel! Rom. Teď mluví! – Promluv poznovu, ó jasný anděle! – neb nad hlavou mi vystupuješ zářná z noční tmy, jak okřídlený posel nebeský v sloup obráceným očím ţasnoucích smrtelných lidí, padajících na znak, by dívali se naň, jak osedlal si lenivě plynoucí oblaky a po nebeských ňadrech vesluje. Jul. Romeo, Ó Romeo! – proč’s Romeo? Své jméno zapři, otce zřekni se, neb, nechceš-li, mně lásku přísahej, a nechci dál být Capuletova. Rom. (stranou). Mám dále naslouchat, či, promluvit? Jul. Jen jméno tvé mým nepřítelem jest; ty’s jen ty sám a nejsi Montekem. Co jest to Montek? ruka, ani noha, ni paţ, ni tvář, ni jiná část, jeţ vlastní 50 jest člověku. Ó, jiné jméno měj! Co jest to jméno? To, co růţí zvem, pod jiným jménem sladce vonělo by zrovna tak. A tak Romeem nezván, Romeo podrţel by veškerou tu vzácnou dokonalost, kterou má bez toho jména. – Odloţ jméno své, a za své jméno, jeţ tvou částí není, mne vezmi celou. Rom. Za slovo tě beru. Jen láskou svou mne zvi a na novo tak budu pokřtěn; od té chvíle dál Romeo nechci býti nikdy víc. Jul. Kdo’s ty, jenţ nocí zastřen vtíráš se v mé tajemství? Rom. Dle jména nevím, jak bych řekl ti, kdo jsem. Své jméno sám, ó, drahá světice, mám v nenávisti, neb vím, ţe tobě nepřítelem jest; je, kdybych psané měl, bych roztrhal. Jul. Sto slov mé ucho ještě nevpilo, jeţ prones‘ jazyk tvůj, a znám ten hlas. Nejsi Romeo, jeden z Monteků? Rom. Ni to, ni ono, dívko spanilá, kdyţ to, či ono jest ti nemilé. 51 Jul. Jak’s přišel sem, to pověz mi, a proč? Zeď zahradní je vysoká a strmá, a místo samo znamená jiţ smrt, kdyţ uváţíš, kdo jsi, a stihne-li tě tady někdo z pokrevenců mých. Rom. Na lásky lehkých křídlech přeletěl jsem tyto zdi; neb hradby kamenné mez postaviti lásce nemohou. Seč láska jest, má láska odvahu téţ učinit, a tvoji pokrevní mi tedy nejsou ţádnou překáţkou. Jul. Z nich spatří-li tě někdo, zavraţdíte. Rom. Ach, v oku tvém jest nebezpečí víc, neţ ve dvaceti jejich končířích; jen ty se na mne vlídně podívej, a proti zášti jich jsem obrněn. Jul. Pro ţivý svět bych toho nechtěla, by spatřili tě zde. Rom. Plášť noci mám, by ukryl mne před jejich očima; a jenom jestli ty mne miluješ, ať najdou mne. Jest lépe, ţivot můj by jejich nenávistí skončen byl, neţ aby smrt se oddalovala bez lásky tvé. 52 Jul. Kdo přivedl tě sem? Rom. Má láska, jeţ mne nejprv pobídla, bych pátral; ta mi radu poskytla, a já jí oči. Nejsem lodivod, leč kdybys byla vzdálena, jak jsou ty břehy bezměrné, jeţ omývá nejzazší moře, chtěl bych plavby tam se odváţit pro poklad takový. Jul. Ty víš, ţe maska noci tvář mi kryje, sic panenský by polil ruměnec mé líce pro to, co jsi uslyšel mne mluvit dnes. Tak ráda dbala bych zvyklého mravu, ráda, ráda tak bych.zapřela, co promluvila jsem; leč s bohem, strojenosti! – Miluješ mne? Ty řekneš »ano«, vím, a slovo tvé chci brati za pravdu. Však budeš-li mi přísahat, snad budeš nevěren; a milujících klamným přísahám prý Joviš směje se. Dobrý Romeo, kdyţ miluješ, jen rci to upřímně; neb myslíš-li, ţe příliš snadno tak jsem dobyta, chci hněvat se a mračit a říkat »ne» jen chceš-li mít mne rád; 53 však jinak nikoliv za celý svět. Ba ano, spanilý ty Monteku, jsem příliš vroucná; proto budeš snad mé chování za lehkováţné mít; leč, věř mi, pane, budu věrnější neţ ty, jeţ mají více umění se tvářit cizími. Já, přiznávám se, bych také k tobě byla cizejší, jen kdybys byl, neţ jsem se nadála, mé věrné lásky postesk neslyšel. A tedy odpusť mi, a nepřičítej snad lehkováţné lásce vyznání, jeţ prozradila jen ta tmavá noc. Rom. Ó děvo, při té luně posvátné, jeţ stříbří vrcholy těch štěpů všech, ti přísahám – Jul. Při luně nepřísahej, té luně nestálé, jeţ měsíčně svůj mění kruh, by proměnlivou tak se neobjevila téţ láska tvá. Rom. Nač přísahat mám? Jul. Nepřísahej nic; neb chceš-li, přísahej na spanilou svou vlastní bytost, která boţstvem jest 54 mé modlosluţby; – a já uvěřím. Rom. Jestli mé duše vroucí náklonnost… Jul. Dost; nepřísahej; ač se raduji tak v tobě, nemám ţádné radosti z té dnešní shody; příliš kvapná jest a neprozřetelná a unáhlená;. tak příliš jako blesk, jenţ zanikne, neţ člověk říci můţe: »blýsklo se«. Můj drahý, dobrou noc! To poupě lásky snad, dechem léta zrajíc, rozpučí v květ spanilý, aţ příště sejdem se. Jiţ dobrou noc, Romeo, dobrou noc! a mír a sladký oddech vejdi tiše v tvé srdce, jako v mých mi prsou dýše. Rom. Chceš bez útěchy tak mne opustit? Jul. A jakou útěchu chceš ještě dnes? Rom. Tvé lásky věrný slib chci výměnou. Jul. Svůj dala jsem ti, neţ jsi o něj ţádal; a přece chtěla bych, by poznovu být mohl dán. Rom. Jej odvolat bys chtěla? nač, milená? Jul. Bych štědrá mohla být a dala ti jej zas. A přece jen si ţádám pouze toho, co jiţ mám. 55 Jeť moje štědrost bezměrná jak moře, a láska moje téţ tak hluboká; čím více rozdávám, tím více mám, i neb ta i ona nekonečny jsou. Hluk slyším v domě; miláčku, bud zdráv! (Chůva volá uvnitř.) Hned, milá chůvo! Drahý Monteků, buď věren.-.Zůstaň, ještě minutku, a přijdu zas. (Odejde.) Rom. Ó blahá, blahá noci! Mám strach, kdyţ vůkol noc, ţe všechno to jest pouhý sen, aţ příliš lichotný a sladký, neţ by moh‘ mít podstatu. Vrátí se Julie nahoře. Jul. Tři slůvka ještě, drahý můj Romeo, a potom do opravdy dobrou noc! Tvá láska myslí-li to počestně a cílem tvým je sňatek, zítra dej mi vzkázat po někom, jejţ k tobě pošlu, kde svatbu slavit chceš a v který čas, a vše své osudy ti k nohám sloţím, a s tebou, manţelem, jdu světa kraj. Chůva (uvnitř). Slečno! 56 Jul. Hned přijdu hned! – Však nedobře-li smýšlíš, toţ prosím tebe... Chůva (uvnitř). Slečno! Jul. Jdu, jiţ jdu – … bys ustal, a mne v ţalu zanechal. Já zítra pošlu. Rom. Při své duše spáse. Jul. Tisíckrát dobrou noc! (Odejde.) Rom. Noc horší tisíckrát bez tvého jasu. – Jdeť láska k lásce hoch jak od knih skokem; však od ní, hoch jak do škol smutným krokem. (Zvolna odchází.) Vrátí se Julie nahoře. Jul. Pst! pst! – Romeo! Ó, kéţ měla bych hlas sokolníka, aby přivábil zpět královského toho sokola! Však nevolnictví hlas má zastřený, a nesmí mluvit hlučně; jinak bych sluj roztrhla, kde dříme ďzvěna, a způsobila, ţe by ochraptěl jí vzdušný ret, vţdy znovu volaje mého Romea jméno. – Slyš, Romeo! Rom. Toť moje duše jménem volá mne. 57 Jak stříbrosladce nocí zaznívá hlas milenců! –jak nejlibější hudba jest uchu těch, kdoţ naslouchají mu. Jul. Romeo! Rom. Drahá? Jul. V kterou hodinu mám zítra k tobě poslat? Rom. K deváté. Jul. Já nezameškám; dvacet roků jest aţ do těch dob. Však zapomněla jsem, proč jsem tě opět zpátky volala. Rom. Nech stát mne zde, aţ rozpomeneš se. Jul. Chci nevzpomenout, bys jen dál tu stál, jen vzpomínajíc, jak mi drahá jest tvá společnost. Rom. A já chci dál tu dlít bys jenom stále zapomínala, sám zapomínaje, ţe jiného mám domova, neţ zde. Jul. Jest skoro jitro; a chtěla bych, bys odešel; a přec ne dál, neţ ptáče děcka hravého, jeţ trochu z ruky poskočit je nechá, jak ubohého vězně v tísni pout, 58 a zpět je strhne nití hedvábnou na jeho volnost mile ţárlivo. Rom. Jak přál bych si tvým býti ptáčetem! Jul. To, miláčku, bych také chtěla já; však laskáním bych usmrtila tě. Nuţ, dobrou, dobrou noc! – to loučení tak sladkobolné jest, ţe bych své přání, tu »dobrou noc«, říkala do svítání. (Odejde.) Rom. Sen na tvých očích, mír buď v prsou tvých! kéţ já co sen a mír byl v místě jich! Ted půjdu k svému duchovnímu otci, by v štěstí mém nám přispěl ku pomoci. (Odejde.) Scena 3. Cella bratra Lorenza. Vystoupí bratr Lorenzo s košíčkem. Lor. Na mračnou noc teď úsvit šedozraký se usmívá, a na východě mraky jsou pestrý pruhy světla; různostinné tmy krok jak zpitý s cesty dnu se šine 59 a z pod ţhoucího vozu Titanová. Teď, okem hořícím neţ slunce znova den potěší a vpije rosy chlad, ten plný košík musím natrhat škodného bejlí, květin vzácných k zdraví. Zem, kteráţ matkou přírody, téţ tmavý jest její hrob; a totéţ pohřebiště jí rodným lůnem bývá zase příště; a nás, tohoto lůna různé děti, na jejím ţivném prsu vidět lpěti. Z nich mnohé mnohé výbornosti mají a kaţdé nějakou, však jinou tají. Ó veliká jest mocnost bylin všech i kamenů v jich pravých vlastnostech! Nic bídného tak není mezi všemi, co zvláštní dobro neposkytá zemi; a nic tak dobrého, co ve zlém díle by nezvrhlo se od pravého cíle. Ctnost sama, zneuţita, spěje v hřích a vada mnohdy k ctnosti v činech svých. Ten kvítek zde pod útlou blankou svojí jed ukrývá i sílu, která hojí: neb vůní všechny smysly svěţe dráţdí a chutí hned i se srdcem je vraţdí. 60 Dvé králů stále vede o ně spor v lidstvu i květech: dobro a zlý vzdor; a tam, kde opanuje horší vládce, červ smrti shlodá květ i duši v krátce. Vystoupí Romeo. Rom. Zdrav Bůh! můj otče. Lor. Benedicite! Čí milé rty tak záhy zdravíte? Můj mladý synu, neklidné jen nitro tak časně dává lůţku »dobré jitro«. Pod víčky kmetů starost sedá bděle, a ta kde dlí, si spánek neustele; leč jaré mládí, mozek nezoujatý kde ulehnou, tam vládne spánek zlatý. Téţ tvoje přivstání mi svědčí, synu, ţe jakýs nepokoj má za příčinu, a ne-li tak, toţ pravdu bych as řek‘, ţe náš Romeo nespal na dnešek. Rom. Toť pravda; sladší oddech měl dnes jiný. Lor. Bůh odpusť hříchy!-byl’s u Rosaliny? Rom. U Rosaliny, otče? – ne, to jméno i s jeho strastmi jest jiţ zapomněno. Lor. Toť hodný syn můj, kde’s však byl v ten čas? 61 Rom. Vše povím ti, neţ optáš se mne zas. Já hostem byl u nepřítele svého, tam náhle někdo zranil mne, já jeho; a poranění jeho, ránu moji tvá pomoc jen a svatý lék tvůj zhojí. Věř, svatý muţi, zášť mne neovládá, neb, o co já, téţ nepřítel můj ţádá. Lor. Mluv přímo, prostě; zpověď neurčitá téţ neurčité rozhřešení skytá. Rom. Toţ věz, ţe jest mi draţší všeho světa dceř sličná bohatého Capuleta; já jí, mně ona patří srdcem vzňatým; vše sloučeno, krom toho, sňatkem svatým co ty máš sloučit. Kdy a kde a jak jsme setkali se, zaslíbili tak, ti povím cestou; splň jen moje přání, a ještě dnes dej sňatku poţehnání. Lor. Ó, svatý Františku! jaká to změna! tak náhle Rosalina zapomněna, jiţ měl’s tak rád? Jinošská láska v oku jen tedy dlí, ne srdce ve hluboku! Ó, svatá Panno! slzí na tisíce pro Rosalinu vlaţilo ti líce. – Co slané vody vyplýtváno tady 62 na občerstvení lásky, mroucí hlady! Tvé vlhké vzdechy slunko sotva suší, tvůj postesk ještě zní v mé staré uši; – hle, na tvé líci slzavého deště je skvrna dosud, neumytá ještě. Sám’s-li to byl, a tebe ţal ten hlodal, pro Rosalinu jen jsi se mu oddal: a teď tak změněn? – Tedy přiznej uţ: Smíť padnout ţena, kdyţ tak sláb je muţ! Rom. Mne kárával jsi, ţe k ní láskou hynu. Lor. Ze s láskou pohrával’s jen, milý synu. Rom. Chtěl´s, abych lásku pohřbil. Lor. Ne však v rovu ji pochoval, a jinou vzkřísil znovu. Rom. Jiţ neplísni mne; teď má láska čistá vděk za vděk, lásku za lásku mi chystá; ne dřív tak. Lor. Znalať, ţe tvé milování čte z paměti a nezná písmen ani. Leč polétavý bloudku, pojď jen přec, chci pomocen ti být pro jednu věc: tím spojením snad záští vašich rodů se v čistou lásku promění a shodu. Rom. O pojďme jiţ; spěch lásky krotím stěţí. Lor. Jen moudře, zvolna; klopýtne, kdo běţí. 63 (Odejdou.) Scena 4. Ulice. Vystoupí Benvolio a Mercutio. Mer. Kde, u všech čertů, ten Romeo jest? Coţ ani na noc domů nepřišel? Ben. Ne domů k otci; se sluhou jsem mluvil. Mer. Ta bledulová panna ledová, ta Rosalina umučí ho tak, ţe, věřte, přijde ještě o rozum. Ben. Dnes Tybalt, Capuletův synovec, mu poslal list do domu otcova. Mer. Toť vyzvání, –jak ţe tu stojím ţiv! Ben Však mu Romeo odpoví. Mer. Odpovědít na list můţe kaţdý, kdo umí psát. Ben. Ne tak; – on odpoví pisálkovi toho listu, ţe, kdyţ strašen, není strašpytel. Mer. Ach, ubohý Romeo jest uţ neboţtík! proklán černým okem bělostné dívčiny; střelen do ucha milostnou písničkou; a sám střed jeho srdce rozštěpen hrotem slepého hocha lučištníka: – a on ţe jest muţ, jenţ postaví se Tybaltovi? Ben. Nu, – a kdo je ten Tybalt? 64 Mer. Něco víc, neţ sametový kocourek, to mi věř. Učiněný bohatýr v čestných obřadnostech. Bije se, jako ty zpíváš z not, drţí takt, tempo a míru; dbá ti té nejmenší pausy: – jedna, dvě a třetí máš v prsou. Hotový řezník na hedvábné knoflíky; soubojník, soubojník! kavalír nejmodřejší krve, jenţ ti první i druhou příčinu k souboji vysype z rukávu. Ah, toho nesmrtelného passado! toho punto reverso! toho »tu máš! « Ben. Jak ţe? Mer. Mor na ty potřeštěné, šeplavé, ulízané panáky, ty moderní raziče frásí! »Při sám bůh, výborné kordisko! – Znamenitý chlapík! – Výborná nevěstka!« –Aj, můj ty milý praděde, není-li to ţalostno, ţe jsme suţováni těmi cizáckými mouchami, těmi módními hejsky, těmi »pardonnez-moi«, kteří tak dřepí na novotách, ţe si neumějí pohodlně usednout na starou lavici? O, těch jejich »bons«, těch jejich »bons« I Vystoupí Romeo. Ben. Tu jde Romeo, tu jde Romeo! Mer. Bez mlíčí, jako sušený slaneček. Ó tělo, tělo, jak jsi rybou bylo učiněno! Teď je po uši v rýmech, v jakých Petrarka ploval. Laura byla proti jeho slečně pouhá kuchta; ano, ale měla přece jen lepšího milence, jenţ o ní rýmoval. Dido byla běhna, Cleopatra cikánka, Helena a Hero děvečky a frejířky; Thisbe sic hezká modroočka, nebo tak něco, ale jinak k ničemu. Signor Romeo, bon jour! Tu máš francouzský pozdrav ke svým francouzským plundrám. Pěkný kousek jste nám to proved‘ dnes v noci. Rom. Dobré jitro vám oběma. Jaký kousek jsem vám proveď? Mer. Zlodějský kousek, pane, zlodějský; odkradl jste se; – chápeš? Rom. Odpusť, dobrý Mercutio, měl jsem na starosti váţnou věc, a v 65 případu takovém, jako můj, jest volno člověku, by se se na zdvořilosti trochu prohřešil. Mer. To vlastně tolik, jako bys řekl, ţe u věci takové jest volno člověku se v kyčlích ohýbat. Rom. Ano, poklonami. Mer. Z míry dobrá trefa. Rom. Z míry dvorný výklad! Mer. Inu, vţdyť jsem já učiněný květ dvornosti. Rom. Ano, povedený kvítek. Mer. Pravda. Rom. Vyšitý jako ty květy na mých střevících; a k tomu podšitý. Mer. Hezky řečeno; jen si ten vtip zachovej aţ do ošoumání svých střevíců; aţ se ti podešev prošlape, můţeš chodit po svém vtipu; jest to podešev nevyrovnatelná. Rom. O, vtipe, nevyrovnatelný – ve své koţenosti! Mer. Pojď mezi nás, milý Benvolio, můj vtip dokulhává. Rom. Bičík a ostruhy naň, bičík a ostruhy! jinak při tom honu zvolám: Vyhráno! Mer. Ne, honí-li tvůj vtip divoké husy, jsem ovšem poraţen; neboť v jediném tvém smyslu lítá jich více, neţ ve všech mých pěti. Řekni mi, honil Jsem kdy s tebou husičku? Rom. Nikdy, leda jen jako husák. Mer. Za ten ţert tě štípnu do ucha. Rom. Ne, neštípej, ty milé housátko. Mer. Tvůj vtip jest velmi trpké pouchle; peprná to – omáčka. Rom. Není-li výborná k huse na sladko? 66 Mer. Ó to je vtip jako kozí kůţe; – coul široký, dá se roztáhnout na loket. Rom. Roztáhnu ho tedy do široka, přidám to k huse a budeš pak daleko široko nejpověstnějším husákem. Mer. Nuţe, není-li to lépe tak, neţ to skomírání láskou? Teď jsi lidský, teď jsi Romeo, teď jsi opět to, co jsi, i povahou i tím, co umíš; neboť ta střeštěná láska jest jako velký blbec, jenţ s vyplazeným jazykem pobíhá sem a tam, hledaje, kde by svou feruli schoval. Ben. Jiţ dost, jiţ dost! Mer. Chceš, abych přestal v nejlepším. Ben. Jinak by ta věc neměla konce. Mer. O mýlíš se; byl bych ji zkrátil, neboť jsem se dostal do plné hloubky toho, co jsem chtěl říci; a dále jsem se pouštět nehodlal. Rom. Hle, to je skvostné podívání! Vystoupí Chůva a Petr. Mer. Plachta, plachta! Ben. Dvě, dvě! – spodnička a planda. Chůva. Petře! Petr. Poroučíte? Chůva. Můj vějíř, Petře. Mer. Milý Petře, aby jí zakryl tvář, neboť její vějíř jest hezčí neţ ona. Chůva. Dej Pánbůh dobré jitro, pánové. Mer. Dej Pánbůh dobrý večer, krásná paničko. 67 Chůva. Je uţ večer? Mer. Ba právě, to mi věřte; neboť ta nestydatá ‚ručička na vašem ciferníku ukazuje jiţ přes poledne. Chůva. Fuj na vás! jaký jste to člověk! Rom. Člověk, paničko, kterého Bůh stvořil, aby se měl s kým trápit. Chůva. Na mou věru, dobře řečeno; »aby se měl s kým trápit« – neřek‘ to tak? Pánové, nemůţe mi někdo z vás povědít, kde bych našla mladého Romea? Rom. Já vám to mohu povědít; ale mladý Romeo bude starší, aţ ho najdete, neţ kdyţ jste ho hledala. Já jsem toho jména nejmladší, protoţe nebylo nikoho horšího. Chůva. Dobře jste to řekl. Mer. Jakţe? ten nejhorší jest vám dobrý dost? Velmi dobře si vybíráte, na mou věru; a moudře, moudře. Chůva. Jste-li to vy, pane, ráda. bych si s vámi promluvila mezi čtyřma očima. Ben. Pozve ho někam na večeři. Mer. Svodnice, svodnice! – Lovci, pozor! Rom. Co’s navětřil? Mer. Zajíce ne, brachu; leda jen snad koroptvičku, brachu, v postní paštice, která je trochu zaţluklá a plesnivá, neţ se dostala na mísu. (Zpívá:) Stará koroptvička plesnivá, stará koroptvička plesnivá, 68 tak z hladu v postě jí se; však stará koroptvička plesnivá tak zrovna chutná nebývá, kdyţ zavání uţ v míse. Romeo, přijdeš domů? Pozveme se tam na oběd. Rom. Přijdu za vámi. Mer. S bohem, staroţitná krasavice; mějte se dobře! (Zpívá:) »Krásko, krásko, krásko!« (Odejdou Mercutio a Benvolio.) Chůva. Tak, tak; s pánem bohem! – Prosím vás, pane, kdopak je ten kramář se šibeničním zboţím? Rom. Panic, chůvo, jenţ rád se slyší mluvit, a naţvatlá toho za minutu více, neţ co by zastal za měsíc. Chůva. Jen ať si na mne přivstane, a já mu strhnu hřebínek i kdyby byl ještě bujnější, a dvaceti takovým Jankům; a nestačím-li na to já, najdu takové, které stačí. Kluk prašivá! Já nejsem ţádná z jeho fiflen, já nejsem ţádná z jeho kamarádek. (K Petrovi.) A ty tu civíš a trpíš to, aby se kaţdý dareba s chutí do mne pouštěl? Petr. Neviděl jsem nikoho, kdo by se s chutí do vás pouštěl, sic byl bych mţikem tasil, za to vám ručím. Troufám si tak rychle tasit jako jiný muţ, vidím-li příleţitost k pořádné rvačce a právo na své straně. Chůva. Pánbůh ví, tak jsem se rozzlobila, ţe se kaţdá ţilka ve mně třese. – Kluk prašivá! – Prosím vás, pane, na slovíčko. Jak jsem povídala, moje slečinka mi poručila, abych vás našla. Co 69 mi poručila, abych vám řekla, nechám si pro sebe; ale napřed dovolte, abych vám pověděla, kdybyste ji chtěl vyvést na věţ, jak říkáváme, ţe by to bylo nanicovaté, jak říkáváme; neboť slečna je mladičká a proto, kdybyste s ní hrál obojetně, byla by to zlá hra s kaţdou slečinkou vůbec, a veliká ničemnost. Rom. Vyřiď, chůvo, mé poručení své slečně a velitelce. Ručím ti – Chůva. I ty mé dobré srdéčko! věru, všechno jí to řeknu. Pane, pane, to bude radosti u toho děvčete! Rom. Co jí řekneš, chůvo? vţdyť mne ani neposloucháš? Chůva. Povím jí, ţe ručíte; coţ, jak já tomu rozumím, jest kavalírský slib. Rom. Jen řekni, pod nějakou záminkou dnes odpoledne by šla k zpovědi; bratr Lorenzo ve své celle dá jí rozhřešení, a pak oddá nás. Zde, za tvou píli. Chůva. Ne, to věru ne; ni haléře. Rom. Jdi, jdi; to musíš vzít. Chůva. Dnes odpoledne, pane? Dobrá, přijde. Rom. Ty, chůvo, počkej za klášterní zdí; můj sluha bude za hodinu tam a provazový řebřík přinese; a po něm vyšplhám se, nocí kryt, aţ na nejvyšší stoţár slasti své. Bud zdráva, věrna; odměním se ti. 70 Nuţ, s bohem, a svou pant pozdravuj. Chůva. Bůh nebeský ti ţehnej! Slyšte, pane! Rom. Co chceš, má milá chůvo? Chůva. Zdali pak váš sluha věren? Znáte přísloví: »Dva smlčí to, jen jediný co ví«? Rom. Můj sluha jest jak ocel spolehliv. Chůva. Dobře, pane; moje slečna jest vám to nejroztomilejší děvčátko na světě. – Boţe, Boţe! kdyţ to byl ještě malý ţvatlavý blázínek – O, je tu ve městě kavalír, nějaký Paris, jenţ má na ni namířeno; ale ona, dobrá dušinka, by raději viděla ropuchu, opravdovou ropuchu, neţ jeho. Já ji tak někdy pozlobím a povídám, ţe ten Paris je hezčí muţ; ale za to vám ručím, kdyţ to řeknu, zbledne vám tak, ţe jest jako nejbělejší plátno na tom širém boţím světě. Nezačínají rozmarina a Romeo toutéţ písmenou? Rom. Ano, chůvo; nač se ptáš? – obé písmenou R. Chůva. I vy čtveráku! to je psí písmena. »Rrr«, tak vrčí psi – Ne; vím, ţe to začíná nějakou jinou písmenou; a ona si vám na to sloţila nejkrásnější průpovídky, – o vás a rozmarině, ţe by vám srdce v těle poskočilo, kdybyste to slyšel. Rom. Vyřiď slečně mé poručení. Chůva. Toť se rozumí; – a tisíckrát. (Odejde Romeo.) Petře! Petr. Poroučíte? Chůva. Petře, vezmi můj vějíř; jdi napřed; a klusem. (Odejdou.) 71 Scena 5. Zahrada Capuletova. Vystoupí Julie. Jul. Kdyţ poslala jsem chůvu, tlouklo devět, a slíbila, ţe za půl hodiny se vrátí. Snad ho nenašla; – ne tak. Ó chromá jest! a lásky poslové by měly býti pouze myšlénky, jeţ letí desetkráte rychleji slunečných paprsku, kdyţ honí tmu s hor mrakavých. A proto lásky vůz jen rychlokřídlí táhnou holoubci, a proto větroletný Cupido má perutě. – Ted na nejvyšším vrchu své denní pouti slunce spočívá; a od devíti do dvanácti jsou tři dlouhé hodiny; – a nepřišla. Cit kdyby měla, mladou, vřelou krev, tak rychle jako míč by letěla; mé slůvko by k miláčku duše mé jí mrštilo a jeho ke mně zpět. 72 Však stáří lidi jako v mrtvé mění; tak nehýbni jsou, těţcí, olovění. Vystoupí Chůva s Petrem. Můj Boţe, tady jest! Ó zlatá chůvo, co nového? Či nalezla jsi jej? Ať odejde tvůj sluha. Chůva. Petře, počkej tam u dveří. (Petr odejde.) Jul. Nuţ, dobrá, zlatá chůvo. – Ó Boţe, co tak smutná vypadáš? Byť zprávy byly teskný, vesele jen pověz je; kdyţ dobry, kazíš hudbu těch sladkých novin, hraješ-li mi je tak s tváří zatrpklou. Chůva. Jsem zemdlena; jen minutu mi přejte oddechu. Fi, jak mne kosti bolí! byl to hon! Jul. Já chtěla bych, bys měla kosti mé, a já tvé zprávy; prosím tě, jen mluv, má dobrá, dobrá chůvičko, jen mluv. Chůva. Můj umučený Jeţíši, nač kvap? coţ nemůţete počkat chviličku? či nevidíte, ţe jsem bez dechu? 73 Jul. Jak’s bez dechu, kdyţ tolik dechu máš mi povědíti, ţe jsi bez dechu? Ta výmluva, proč váháš povídat, jest delší, neţ co váháš povědít. Máš zlé, či dobré zprávy? – odpověz; rci tak neb tak; co dál, se dočkám jiţ, jen upokoj mne, dobré to, či zlé? Chůva. Inu, to jste si pěkně volila! vy si neumíte vybrat muţe. – Romeo! – ne – to ne. Tvář má takto slušnější neţ ledakdo, ale v holeních jest nade všechny jiné; a ruka, noha, tělo, ačkoliv nestojí za řeč, jsou nevyrovnatelny; není sic květem dvornosti; ale ručím za něho, tichý jako beránek. Jen tak dále, děvče, a boj se Boha. – Jak, obědvali jste dnes doma? Jul. Ne, ne; to všechno věděla jsem jiţ; co říká o sňatku? co o sňatku? Chůva. Můj Boţe, Boţe, jak mne hlava bolí! ta moje hlava! – třeští, jak by se na dvacet kusů chtěla rozskočit. A pak ta záda, – ach má záda, záda. Bůh vám to odpusť, ţe mne posíláte, bych takým honem uhnala si smrt. Jul. Mně věru líto, ţe ti dobře není; jen, milá, dobrá, zlatá chůvičko, mi pověz, co ti řek‘ můj milenec. Chůva. Váš milý povídá co čestný pán 74 a dvorný, vlídný, hezký, za to ručím, a ctnostný – Kde je vaše paní matka? Jul. Kde jest má matka! inu, doma jest; kdeţ byla by?-Jak divně odpovídáš! »Váš milý povídá co čestný pán – Kde vaše matka?« Chůva. Panno přesvatá! Tak prudká? – hleďme, – přijďte mi jen zas! Toť náplast na mé kosti bolavé? Nu, podruhé si buďte poslem sama. Jul. Co počít s ní? – Mluv, co ti řek‘ Romeo? Chůva. Nu, máte dovolení, byste šla dnes k zpovědi? Jul. To mám. Chůva. Toţ do celly bratra Lorenza pospěšte, a tam choť čeká, by vás pojal za ţenu. Teď do tváří vám stoupá bujná krev; hned šarlat z nich při také novině. Vy spěšte do chrámu; já musím jinam a řebřík sehnat, by váš milý moh‘ se potmě dostat k hnízdu ptačímu. Jsemť soumar vaší rozkoše. Můj světe! však vy zas v noci břímě ponesete! Jdu k obědu; ty spěš, bys v chrámu byla. 75 Jul. Na vrchu blaha! – S bohem, chůvo milá. (Odejdou.) Scena 6. Cella bratra Lorenza. Vystoupí Bratr Lorenzo a Romeo. Lor. Tak ať se usmívají nebesa na svatý obřad ten, by příští čas nás nepokáral ţádným zármutkem! Rom. Tak staň se, amen! ale jakákoliv ať přijde strast, vyváţit nemůţe to blaho, kteréţ krátká minuta mi poskytuje v jejím pohledu. Jen svatým slovem ruce naše spoj, a nechť pak lásku sţírající smrt si učiní, co můţe; dosti jest, kdyţ pouze mohu nazývat ji svou. Lor. Ty příliš prudké vzněty násilně téţ končívají, mrouce vítězstvím. Tak oheň s prachem kdyţ se políbí, se tráví vzájemně; med nejsladší 76 se zprotivuje vlastní lahodou, a ochutnáním pokazí nám chuť. Toţ miluj mírně; taká láska stálá; zmeškáť kdo váhá, i kdo příliš cválá. Vystoupí Julie. Hle, tu jde slečna. – O tak lehká noha kdyţ dostoupne, ni květu neublíţí. Můţ‘ milenec jít po pavučině, jeţ v hravém letním vánku míhá se, a nepadne; tak lehká marnost jest. Jul. Ctihodný zpovědníku, dobrý večer. Lor. Romeo, dcero, dík vzdá za nás oba. Jul. Totéţ i jemu; jinak jeho díky by byly přílišný za pozdrav jeden. Rom. Ach Julie! tvé radosti-li míra tak vršitá jak má, a umíš-li ji zvučněj‘ hlásat, oslaď dechem svým to ovzduší, a hudba nádherná ať zjeví v duších skrytou blaţenost, jiţ cítíme v tom drahém setkání. Jul. Cit, látkou bohatší neţ výmluvností, jest hrdým na svou vlastní podstatu, ne na ozdoby. – Ti jsou ţebráci, 77 kdoţ mohou svoje jmění spočítat; však moje věrná láska zbohatla tak závratně, ţe ocenit mi nelze ni s polovice moje poklady. Lor. Nuţ pojďte, zkrátka ukončíme to; vás samy nenechat můj úřad velí, neţ svatá církev oba v jedno vtělí. (Odejdou.) 78 JEDNÁNÍ TŘETÍ. Scena 1. Náměstí. Vystoupí Mercutio, Benvolio, Panoš a Sloužící. Ben. Pojď domů, prosím tě, Mercutio, jest horký den a Capuleti venku; kdyţ potkáme je, šrůtce neujdem, neb v těchto parných dnech krev zbujná vře. Mer. Ty’s mi také jeden z těch ptáčků, kteří, jakmile zavadí o krčmu, praští mečem o stůl a vzkřiknou: »Dej Bůh, abych tě nepotřeboval! « a jak jim jedna neb dvě sklenice vstoupí do hlavy, tasí na krčmáře, kde toho věru nebylo potřebí. Ben. Já ţe jsem takový ptáček? Mer. Ticho, ticho; jsi na vlas takový horkokrevný Janek, jako kterýkoli v Itálii; tak popudlivý k prudkosti jako prudký k popudlivosti. Ben. A co dál? Mer. Ano, kdybyste byli takoví dva, neměli bychom brzo ţádného, protoţe by jeden druhému zakroutil krk. Ty! – aj, pustíš se do člověka, který má o chlup více, neb o chlup méně na bradě, neţ ty; ty se pustíš do člověka, jenţ louská ořechy, bez jiné příčiny kromě té, ţe máš oči barvy lískové. Které oko, 79 neţ takové, by si vyslídilo takový svár? Tvá hlava jest tak plna svárů, jako vejce plno ţloutku a bílku, a přec ti uţ hlavu jako vejce na ţmach potloukli pro samou svárlivost. Ty’s vyjel si na člověka, jenţ na ulici zakašlal, protoţe ti zbudil psa leţícího na slunci. Nevypeskoval´s krejčího, protoţe si oblékl nový kabát před velkonoci? a jiného, protoţe si uvázal nové střevíce starou tkanicí? A ty mne budeš kantorovat, abych se uchránil svárů! Ben. Kdybych byl já tak svárliv jako ty, nikdo by nepobloudil, kdo by si vzal pojistku na můj ţivot na pět čtvrtí hodiny. Mer. Nepobloudil; – bloudku! Vystoupí Tybalt a jiní. Ben. Mou hlavu na to, tu jdou Capuleti. Mer. Mou patu na to, mně to lhostejno. Tyb. Jen těsně za mnou; promluvím si s nimi. Dobrý den, páni! na slovo z vás jeden. Mer. Z nás jeden, a jen na slovo? Něco k tomu přidejte; ať je to slovo a rána. Tyb. I k tomu najdete mne hotova, pane, dáte-li mi příčinu. Mer. Nemohl byste si‘ nějakou příčinu vzít, aniţ bychom ji dali? Tyb. Mercutio, ty a Romeo spolu hrajete – Mer. Hrajem? jak, děláš ty z nás muzikanty? A děláš-li z nás muzikanty, hled, abys neuslyšel zaskřípání! Zde můj šmytec; ten vás tančit naučí. U všech ďáblů, – hrajem! Ben. Jsme na veřejné, ţivé ulici; buď uchylte se někam v ústraní, 80 neb o svém sporu chladně promluvte, neb kaţdý po svých rozejděte se. Zde oči všech se na vás dívají. Mer. Má kaţdý oči, aby díval se; jen ať se dívají. Já nehnu se, ať komu líbí se, či nelíbí. Vystoupí Romeo. Tyb. Mír s vámi, pane; tady jest můj člověk. Mer. Ať visím, jestli vaši livrej má. Jen napřed, pane, na soubojiště! však půjde za vámi; v tom smyslu můţe jej vaše Milost zvát svým člověkem. Tyb. Romeo, láska, kterou k tobě mám, mi lepšího dát nemůţ‘ výrazu neţ toho, ţe jsi padouch. Rom. Tybalte, ta příčina, jíţ mám tě milovat, aţ příliš krotí hněv, jenţ slušel by na taký pozdrav. – Nejsem padouchem; a tedy s bohem! Vidím, ţe mne neznáš. Tyb. Tím, chlapče, neomluvíš uráţky mně učiněné; protoţ stůj a tas. Rom. Bůh svědkem, nikdy jsem ti neublíţil; však miluji tě víc, neţ lze ti vědět, 81 mé lásky dokud neznáš příčiny. A protoţ tedy, dobrý Capulete, – neb jméno to mi drahé jest jak mé, – jen utiš se. Mer. Ó klidná, bezectná a mrzká poddajnost! Alla stoccata tu odchází jak vítěz. (Tasí.) Tybalte, ty krysaři, chceš za mnou? Tyb. Co chceš ty? Mer. Nic, milý králi koček, neţ jeden z tvých devaterých ţivotů, který si dovolím zabrat; a podle toho, jak se ke mně budeš chovati dále, vytluku z tebe těch osm ostatních. Vytáhneš-li uţ svůj meč za ucho z té jeho nohavice! Dělej! sic budeš mít můj za ušima, neţ tvůj bude venku. Tyb. Jsem vám k sluţbám. (Tasí.) Rom. Dobrý Mercutio, svůj končíř schovej. Mer. Teď, pane, zkuste si to své passado. (Potýkají se.) Rom. Tas, tas, Benvolio, a sraz jim zbraň. Fi, páni! zločinného násilí jiţ nechte. Tybalte, Mercutio! přec kníţe zapověděl výslovně ty rvačky po Veronských ulicích. Dost, zadrţ! – Tybalte! Mercutio! 82 (Tybalt pod vztaţenou paţí Romeovou zraní Mercutia a prchá se svými soudruhy.) Mer. Jsem raněn. Mor na oba vaše rody! Jsem hotov. – Utekl a nemá nic? Ben. Ty’s raněn? Mer. Škrábnut, škrábnut; zrovna dost! Kde je můj panoš? Pro lékaře, lotře! (Odejde Panoš.) Rom. Buď dobré mysli, příteli; rána nemůţe být veliká. Mer. Ne, tak hluboká není jako studna, ani tak široká jako vrata kostelní; ale jest jí dost, stačí. Ptej se po mně zítra a najdeš mne váţného jako hrob. Pro tento svět mi věru jiţ napepřeno. Mor na oba vaše rody! U všech ďáblů, ţeť pes a krysa, myš a kočka člověka na smrt poškrábou! Chvástal, lotr, padouch, který šermuje podle knihy počtářské! – Kýho ďábla vlezl´s mezi nás? Byl jsem raněn pod tvou rukou. Rom. Já chtěl to nejlepší. Mer. Benvolio, hleď pomoci mi někam do domu, sic omdlím. – Mor na oba vaše rody! pro červy pokrm ze mne udělaly! Teď mám to; právě dost. – Ty vaše rody! (Odejdou Mercutio a Benvolio.) Rom. Ten šlechtic, blízký krevný kníţete, můj věrný přítel, raněn smrtelně, – a pro mne! Tybaltovou uráţkou čest moje střísněna; – tím Tybaltem, s nímţ před hodinou byl jsem spříbuzněn. Ó, drahá Julie, tvá spanilost mne zţenštila, a ocel chrabrosti v mých prsou rozměkčila. 83 Vrátí se Benvolio. Ben. Ó, Romeo, Romeo! statečný Mercutio jest mrtev! – jeho ušlechtilý duch tou zemí příliš časně zhrdaje, se povznes‘ k oblakům. Rom. Dne toho sudba z minula se prýští; a hořem dnešním začíná ţal příští. Vrátí se Tybalt. Ben. Hle, Tybalt zuřivý se vrací zas. Rom. Ţiv jako vítěz; a Mercutio je zabit! – Pryč, ty smírná krotkosti, spěj do nebes, a hněv s planoucím zrakem buď nyní vůdcem mým! Teď, Tybalte, ti vracím toho tvého »padoucha«, jímţ před chvílí jsi obmyslil mne ty. Mercutiova duše vznáší se jen málo nad našimi hlavami a čeká na tvou jako na druţku: bud ty, neb já, neb oba půjdem za ním. Tyb. Ty bídný chlapče, zde byv spolčen s ním, téţ tam s ním půjdeš. 84 Rom. To zde rozhodni! (Potýkají se; Tybalt padne.) Ben. Romeo, pryč, jen pryč! jsouť vzhůru měšťané, a Tybalt zabit. Tak strnule tu nestůj! – kníţe k smrti tě odsoudí, kdyţ dopadnou tě zde. Pryč odtud, pryč! Ó prchni, prchni jiţ! Rom. Jsemť bláznem osudu! Ben. Co otálíš? (Odejde Romeo.) Vystoupí Měšťané a jiní. Prv. Měšť. Kam prchnul ten, jenţ tady zavraţdil Mercutia! – vrah Tybalt kudy prch‘? Ben. Zde leţí Tybalt. Prv. Měšť. (chopí se Tybalta). Vzhůru, za mnou, pane! tak poroučím ti jménem kníţete. Vystoupí Kníže s Družinou; Montek, Capulet, jich Manželky a jiní. Kníže. Kdo strůjci půtky té, nám řekněte! Ben. Ó nech mne vypovědít Milost tvoje nešťastný průběh osudného boje: zde od Romea zabit leţí ten, 85 jímţ tvůj Mercutio byl usmrcen. Hrab. Cap. Tybalt, můj synovec! syn bratra mého! Ó kníţe, choti, mého příbuzného krev prolita! Teď, kníţe, právem meče za naši krev, krev Monteků ať teče! Ó synovce, můj synovce! Kníže. Benvolio, kdo první zde krev prolil? Ben. Tybalt; Romeo Tybalta pak skolil. Romeo přátelsky mu domlouval, by uváţil, jak malicherný jest ten sporu vznik, a vaší Milosti mu připomínal hněv; leč všechno to, ten vlídný hlas a pohled pokojný a skromně přichýlená kolena hněv nezřízený zkrotit nemohly u Tybalta, jenţ k míru jako hluch svou břitkou ocelí se rozehnal, Mercutiovi míře do prsou. Ten, rovněţ prchliv tak, hrot smrtelný svým kříţí hrotem, vzhrdou bojovnou smrt chladnou jednou rukou odráţí a druhou zpět ji sílá k Tybaltu, jenţ obratně ji k němu vrhá zpět. Romeo na ně mocně zavolá: »Dost, přátelé!« a »Rozejděte se!« 86 a rychleji neţ jazyk, hbitá páţ jim srazí osudné jich čepele a vpadá mezi ně; však pod rukou jiţ Tybaltův tu potměšilý bod stih‘ ţivot statného Mercutia; a potom dal se Tybalt na útěk. Leč hned se vrátil zas k Romeovi, v němţ teprv nyní pomsta vzplanula, a jako blesk se vrhli na sebe; neb neţ jsem tasit moh‘, bych rozveď je, byl statný Tybalt zabit, a jak paď, Romeo prchnul. Tak to pravda jest; kdyţ jinak, smrt Benvoliův buď trest. Hrab. Cap. Je z přízně Monteků, a náklonnost jej činí klamným; není pravdiv dost; ten černý boj jich dvaceti byl sveden, všech dvacet zabilo tu ţivot jeden. Teď prosím, kníţe, po právu zde čiň: Romeem Tybalt sklán, Romeo zhyň! Kníže. Romeo jej, Mercutia sklál on; kdo za tu krev mi stojí na půhon? Mont. Romeo ne; Mercutiův byl přítel a vinou svou jen zákona byl mstitel, vzav ţivot Tybaltův. 87 Kníže. A za čin ten buď bez odkladu z města vyhoštěn. Teď vaše záští také na mne sáhlo a na mou krev paţ zdivočilou vztáhlo. Však potrestám vás tak za čin ten smělý, ţe této ztráty mé se všem vám zţelí. Chci hluch být k obranám i omlouvání, pláč ani prosby zlořád nezachrání; těch zanechte; Romeo, prchni hned, sic, dopaden, dnes dýchal naposled. Odneste tělo; soud buď bez průtahu; neb milost vraţdí, odpouštějíc vrahu. (Odejdou.) Scena 2. Zahrada Capuletova. Vystoupí Julie. Jul. V trysk, ohněnozí oři, dejte se k Phoebovu sídlu; taký vozotaj, jak Phaëton, by došlehal vás v západ 88 a mţikem vyved´ oblačitou noc. Svou hustou oponu jiţ rozestři, ó noci, oběť lásky světící, by uzamkly se oči zvědavců, a neviděn a slovem nestíhán Romeo vletěl v toto náručí Na obřad lásky září milencům jich vlastní krása; aneb slepá-li jest láska, nejlíp k noci druţí se. Pojď, noci ctihodná, ty váţná paní, vše černě oděná, a nauč mne, jak prohravati ve hře vítězné, kde v sázce dvojí čisté panictví. Mou nezkrocenou krev, jeţ ve tvářích mi tepe, černým pláštěm zakukli, aţ plachá láska má se osmělí, a všechno věrné lásky konání mít bude jen za čirou nevinnost. Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci! neb leţet budeš noci na křídlech bělejší sněhu nově padlého na týlu havrana. – Pojď, vlídná noci, pojď láskyplná, černobrvá noci, dej mi Romea! – i aţ umře kdys, 89 jej vezmouc, rozděl v malé hvězdičky, a nebes tvář tak sličnou učiní, ţe láskou k noci vzplane všechen svět, skvělému slunci jiţ se neklaně. Ó, palác lásky zakoupila jsem, leč v drţení jsem ještě nevešla; a sama, ačkoliv jsem prodána, jsem nepřevzata. Tak je zdlouhavý ten den, jak děcku nedočkavému noc bývá před nějakou slavností, kdyţ nové šaty má a nositi jich nesmí. – Ó, zde chůva přichází a zprávy nese mi; a kaţdý jazyk, Romeovo jen jméno vysloviv, mi zazní výmluvností nebeskou. Vystoupí Chůva s provazovým ţebříkem. Nuţ, chůvo, jaké zprávy? Co to neseš? Toť ony provazy, pro něţ Romeo tě poslal? Chůva. Ano, ano, provazy. (Hodí je na zem.) Jul. Ach, jaká zvěst? – co lomíš rukama? 90 Chůva.Ó běda nám, je mrtev, mrtev, mrtev! Jsme, slečno, ztraceny, jsme ztraceny. Ach, ţalný den! – je pryč, je zabit, mrtev. Jul. Zdaţ nebe můţe být tak závistno? Chůva. Romeo můţe, nebe nikoliv. Romeo, ó Romeo! – kdoţ by byl cos takového pomyslil? – Romeo! Jul. Jaký’s to ďábel, ţe mne mučíš tak? tu trýzeň strašné peklo řvát by mělo. Romeo sám se zabil? řekni »ano<; – to pouhé slůvko prudčej‘ otráví, neţ baziliškův smrtonosný hled. Já nejsem já, kdyţ také »ano« jest, neb jsou-li ony oči zavřeny, jeţ přiměly tě, abys »ano« řekla. Kdyţ zabit, řekni »ano«; – »ne«, kdyţ není, ten hles se v blaho mé, neb v hoře změní. Chůva. Já ránu viděla, na vlastní oči ji viděla, – Bůh nám buď milostiv! – zde v jeho muţných prsou. Ubohé to mrtvé tělo, tělo krvavé, tak bledé, bledé, jako z popela, vše krví zbroceno, vše ssedlou krví – Já omdlela jsem při tom pohledu. 91 Jul. Ó, pukni, ty mé srdce! – ubohé ty zchudlé srdce, pukni v jeden ráz! Vy oči do ţaláře! abyste jiţ nikdy nespatřily svobody. Ty nuzná hrstko země v zem se vrať; zde ukonči své putování bědné a klid s Romeem najdi v rakvi jedné! Chůva. Ó Tybalt, Tybalt, přítel nejlepší, jejţ měla jsem! Ó, dobrý Tybalte, ty pane šlechetný, ţeť ţiva jsem, bych tebe mrtva vidět musela! Jul. Jaká to bouře s opačných tak stran znov zadula? Romeo zabit jest, a Tybalt mrtev? – drahý bratranec a draţší manţel můj? – Nuţ v soudný den jiţ zazni, strašlivá ty polnice! neb kdo je ţiv, kdyţ tito dva jsou mrtvi? Chůva. Tybalt je mrtev, vyhnancem Romeo, Romeo, jenţ ho zabil, vyhnancem! Jul. Ó boţe! tedy Tybaltovu krev Romeova snad ruka prolila? Chůva. Ó tak, ó tak! – ach běda, prolila! Jul. Ó hadí srdce, květnou lící kryté! – zdaţ obýval kdy drak tak luznou sluj? 92 Ty krásný škůdce, ďáble andělský, ty s holubicím peřím krkavče! ty jehně s vlka lačnou dravostí, ty zvrhlá látko v boţské podobě, jenţ’s opak toho, co se právem zdáš, – prokletý světec, lotr ctihodný! Ó přírodo, co’s v pekle dělala, kdyţ’s umístila ducha ďáblova v smrtelném ráji sličného tak těla? Zda kniha bídného tak obsahu kdy byla vázána tak úhledně? Ó, ţe jen můţe obývati klam tak skvělý palác! Chůva. Není věrnosti, ni pravdy, poctivosti u muţů; vše falešno, vše křivopříseţno, vše ničemno, vše jeden pokrytec. Ah, kde můj sluha? – krapet rosolky! Ten ţal, ten zármutek, ty trampoty, ó těmi stárnu. – Hanba ti, Romeo! Jul. Za přání to ti jazyk oprýskej! On k hanbě nezrozen; na jeho čelo by hanba hanbila se usednout: jeť trůn, kde moţno korunovat čest 93 za veškerého světa vládkyni. Jak zlá jsem byla, tak mu zlořečíc! Chůva. Snad chcete dobře mluvit o někom, jenţ zabil vám vašeho bratrance? Jul. Mám zle snad mluvit o svém manţelu? Ach, nebohý můj choti, který jazyk má jméno tvoje polaskat, kdyţ já, tvá od tří hodin choť, je zdrásala? Zlý muţi, proč’s mi zabil bratrance? Zlý bratranec by byl mi zabil muţe. Zpět, slzy bláhové, v svůj rodný zdroj; jsteť svojí rosou bolu poplatný, a mýlkou platíte jí radostí. Můj choť jest ţiv, jejţ Tybalt byl by zabil, a mrtev Tybalt, jenţ chtěl zabit jej: v tom všem jest útěcha, proč pláču tedy? Ach, zaznělo tu slovo hroznější neţ Tybaltova smrt; – to vraţdí mne. Tak ráda bych naň zapomenula, však, běda, ono tíţí paměť mou, jak hříšnou duši vina prokletá. »Tybalt je mrtev, – a Romeo vyhnán.« To »vyhnán«, jediné to slovo »vyhnán« v mţik sklálo deset tisíc Tybaltů. 94 Smrt Tybaltova byla ţalna dost, kdyţ bývalo by s ní to skončilo; neb má-li trpký bol rád společnost a s. jiným ţalem druţiti se musí, proč, kdyţ mi řekla: »Tybalt mrtev jest,« hned nenásledovalo: »Otec tvůj, neb matka,« aneb »oba mrtvi jsou,« coţ vzbudilo by nářek obvyklý? Leč Tybaltově smrti v zápětí »Romeo vyhnán« říci, znamená, ţe otec, matka, Tybalt i Romeo i Julie jsou mrtvi, ubiti. – »Romeo vyhnán,« – vraţednost těch slov dna, konce nemá, míry, meze ţádné; a ţádné slovo bol ten neovládne. – Kde jest můj otec, chůvo, s matkou mou? Chůva. Nad Tybaltovou kvílí mrtvolou. Či chcete k nim? Já dovedu vás tam. Jul. Jich slzy ať mu omývají rány; mé pro vyhnance budou vyplakány, aţ vyschnou jejich. – Zvedni provaz ten. Ty, ubohý, jak já byl’s oloupen, neboť Romeo vyhnancem je teď. Ty’s měl ho k mému lůţku nésti, – hleď, 95 a já co dívčí vdova umírám. Pojď, chůvo, sama jiţ se ubírám na loţe svatební; – tam smrt si jistě můj vínek vezme na Romea místě. Chůva. Jen honem teď do vaší komnaty; najdu Romea, by vás potěšil, neb dobře vím, kde mešká. Poslyšte, dnes večer váš Romeo přijde k vám; jdu pro něho; jest u Lorenza skryt. Jul. Ó, najdi ho! – ten prsten dej mu tam, ať rozloučit se přijde naposled. (Odejdou.) Scena 3. Cella bratra Lorenza. Vystoupí Bratr Lorenzo. Lor. Pojď ven, Romeo, pojď, ty bázlivče; strast do tebe se zamilovala a pohroma je s tebou oddána. Vystoupí Romeo. 96 Rom. Co, otče, nového? Jak soudil kníţe? a jaký ţal mou známost vyhledává, jejţ neznám ještě? Lor. Příliš dobře zná můj drahý syn tu trpkou druţinu. – Zvěst nesu ti o soudu kníţecím. Rom. Oč lehčí je ten soud neţ soudný den? Lor. Z úst vyplynul mu výrok mírnější; ne těla smrt, jen těla vyhnanství. Rom. Ha, vyhnanství! buď milostiv, rci »smrt! neb vyhnanství víc hrůz má v pohledu neţ sama smrt. Ó nerci: »vyhnanství«. Lor. Z Verony jen jsi vypovězen; ztiš se; neb svět jest daleký a široký. Rom. Mimo Veronské hradby není světa, vše očistec a muka, peklo jen. Být vyhnán z nich je ze světa být vyhnán, a vypuzení ze světa je smrt. Tak »vyhnanstvím« jest jiné jméno smrti, a »vyhnanstvím« kdyţ označuješ smrt, mně hlavu stínáš zlatou sekerou, a usmíváš se k ráně, jeţ mne vraţdí. Lor. Ó vzdorná nevděčnost! hřích smrtelný! Na vinu tvou náš zákon klade smrt; 97 však dobrý kníţe, bera stranu tvou, řád odmrštil a černé slovo smrt ti změnil na vyhnanství. Převzácná to milost jest a ty jí nevidíš. Rom. To muka jsou, ne milost; nebe jest, kde ţiva Julie; – a kočka, pes a myška, sebe nehodnější tvor zde ţiv jsa v nebi, na ni patřit můţe; jen ne Romeo. – Více hodnoty a důstojnosti, úhlednosti víc je v mouchách ţivo neţ v Romeovi; neb mohou bělostného zázraku se dotknout, drahé ruky Juliiny, brát nesmrtelné blaho s jejích rtů, jeţ v čisté nevinnosti Vestalčí se rdějí napořád, jak myslely by, ţe hříchem jest, kdyţ líbají se samy. – Romeo nesmí, neboť vyhnán jest; to mouchy smějí, já však prchat musím; jsouť svobodny, však vypovězen já. A přece pravíš, vypovězení ţe není smrt? Či míchaného jedu, ni noţe ostře nabroušeného, ni jiných nemáš smrtných prostředků, 98 byť sebe ohavnějších, kromě toho »jsi vyhnán«, bys mne zabil? – »Vyhnán díš? Ó, mnichu, zatracenci pronášejí to slovo v pekle; skřek je provází; a ty máš srdce, ty, který jsi kněz a zpovědník a hříchů zbavitel, a osvědčený přítel můj, mne drtit tím slovem »vyhnán«? Lor. Jenom slůvko nech mne říci, pošetilý třeštile. Rom. Ó budeš mluvit o vyhnanství zas. Lor. Dám tobě zbroj, bys odrazil to slovo; toť trampot sladké mléko, mudrctví, by potěšilo tě, ač vyhnán jsi. Rom. Přec »vyhnán«! Oběs to své mudrctví I To mudrctví kdyţ nemůţ‘ utvořit mi Julii a město přenésti a proměniti ortel kníţecí, nic nepomáhá mi, jest k ničemu; a nemluv o něm víc. Lor. Ó, tedy vidím, ţe nemá uší člověk šílený. Rom. Jak má je mít, kdyţ mudřec nemá očí? Lor. Dej o tvém stavu přec mi promluvit. 99 Rom. Ty ani mluvit o tom nemůţeš, co necítíš. Ó, kdybys byl tak mlád jak já, a kdyby byla Julie tvá láska, teprv hodinu tvá choť, a Tybalt zavraţděn; ty kdybys něhou plál jako já, a vyhnán byl jak já, – pak moh‘ bys mluvit, vlasy sobě rvát a padat na zem, teď jak padám já, svůj nevykopaný si měře hrob. (Klepání venku.) Lor. Vstaň, někdo klepá; skryj se, můj Romeo! Rom. Ne; leč by srdcebolných stonů dech jak mha mne ukryl očím slídivým. (Klepá se.) Lor. Slyš, klepají! – Kdo tam? – Romeo, vstaň! vţdyť zajmou tě. – Jen chvilku sečkejte! – Vstaň; prchni do čítárny. – Hned! – Můj Boţe, jaký to nerozum! – Jiţ jdu, jiţ jdu! (Klepá se.) Kdo to tak buší? Odkud jste? Co chcete? Chůva (venku). Jen dovnitř pusťte mne a dozvíte se mé poselství. Od slečny Julie k vám přicházím. Lor. Nuţ tedy vítám vás. Vystoupí Chůva. 100 Chůva. Ó, svatý mnichu, rcete, svatý mnichu, kde jest mé paní pán, kde jest Romeo? Lor. Tam na zemi, zpit svými slzami. Chůva. Ó na vlas tak, jak moje slečinka; ó na vlas tak! Lor. Ó, ţalná vzájemnost a stejně trapný stav! Chůva. Tak leţí ona a pláče jen a vzdychá, vzdychá, pláče. Přec vstaňte, vstaňte! – vzhůru, jste-li muţ; jí k vůli vstaňte, k vůli Julii! Proč klesáte v tak těţké »Ach« a »Ó«? Rom. Chůvo! Chůva. Ach, pane, pane! – Nu, smrt končí vše. Rom. Ty’s o Julii mluvila? – co jest? Zda nemyslí, ţe zarytý jsem vrah, kdyţ samo dětství štěstí našeho jsem střísnil krví její krvi blízkou? Kde jest? jak se jí daří? – a co říká má tajná choť té lásce skosené? Chůva. Ó, slůvka neříká; jen pláče, pláče; teď padne na postel, pak vzchopí se a volá Tybalta; Romea zas a opět klesá. Rom. Jak by jméno to, jsouc vystřeleno z pušky vraţedné, 101 tak ubíjelo ji, jak jména toho paţ kletá bratrance jí zabila. Ó pověz, otče, v které bídné části té schrány tělesné mé jméno bydlí? to pověz mi, bych zpustošiti moh‘ to jeho sídlo nenáviděné. (Tasí meč.) Lor. Ó, zadrţ ruku zoufalou! – Jsi muţ? Tvá podoba to křičí, slzy tvé však ţenské jsou; tvé skutky divoké vztek nerozumné šelmy zjevují. Pod muţným vzhledem ţeno nevzhledná, a v tvaru obou dravce netvorný! Ba ţasnu; – při mé svaté řeholi, já domníval se, ţe tvá povaha je lépe slita. – Zabiťs Tybalta; chceš sebe zabiti, svou zabit choť, jeţ v tobě ţiva, čině na sobě ten skutek nenávisti prokleté? Proč laješ svému rodu, nebi, zemi, kdyţ rod a nebe, země, všechny tři se v tobě setkávají najednou, a ty bys najednou je zmařit chtěl! Ó styď se, styď! – ty hanobíš svůj vzhled 102 I lásku, ducha, ty, jenţ jako lichvář, vše maje v hojnosti, přec ničeho tak neuţíváš k dobru, abys vzhled a lásku svou a ducha ozdobil. Tvůj čacký vzhled je z vosku podoba, kdyţ chýlí se od muţné pevnosti; tvá vroucně přísahaná láska jest jen prázdnou křivopřísahou, kdyţ lásku, jiţ milovat jsi slíbil, zabíjíš; a duch tvůj, vzhledu, lásky ozdoba, chováním k oběma jsa znetvořen, jak prachovnice nejapného střelce se vzněcuje tvou nevědomostí; a to, co mělo ti být obranou, tvé vlastní údy trhá na kusy. Aj, vzmuţ se přec! – tvá Julie jest ţiva, ta, pro niţ před chvílí jsi mrtev byl; v tom’s šťasten. – Tybalt chtěl tě usmrtit, ty zabil’s Tybalta; – v tom’s šťasten téţ. A zákon, který smrtí hrozil ti, tvým přítelem se stává, proměniv ji na vyhnanství; také v tom jsi šťasten. Hle, tak se tobě hrne na plece roj poţehnání; štěstí o tebe 103 se uchází v svém šperku nejlepším, a ty, jak vzdorné, nezvedené děvče se durdíš na štěstí i lásku svou. – Ó střeţ se! – tací lidé bídně hynou. Jdi ke své milené, jak smluveno, vstup do komnaty k ní, jdi, potěš ji. – Však nemeškej, aţ stráţe postaví; sic do Mantovy bys uţ neprošel, kde ţiti budeš, dokud nenajdem čas příhodný tvůj sňatek prohlásit, smír přátel zjednat, milost kníţecí, a s dvacetkráte stotisícerým tě potěšením nazpět povolat, neţ nářek jest, s nímţ nyní odcházíš. Jdi napřed, chůvo; pozdrav mi svou paní; ať dbá, by celý dům šel na loţe, kam beztoho je pudí těţká strast. – Romeo přijde. Chůva. Můj ty milý Boţe! tak bych tu mohla stati celou noc a jen ty moudré rady poslouchat! Ó, učenost je přec jen velká věc! Nuţ, pane, vyřídím to slečince, ţe přijdete. 104 Rom. Jen učiň tak, a řekni mé milené, by připravila se mne vyplísnit. Chůva. Zde prsten, pane, jejţ poručila mi vám odevzdat. Jen spěšte, neboť velmi pozdí se. (Odejde.) Rom. Jak moje útěcha tím oţivla! Lor. Jdi, dobrou noc; a na tom visí vše: bys ušel dřív, neţ postaví se stráţ, neb na úsvitě prchnul přestrojen. Buď v Mantově; já tvého sluhu najdu, a ten ti občas o všem zprávu dá, co pro tebe zde bude příznivo. Jiţ dej mi ruku, pozdě jest; buď zdráv,-, a dobrou noc. Rom. Ó, kdyby nevolalo mne blaho nad blaho tak neodvratně, jen s ţelem bych tě opouštěl tak chvatně. Buď zdráv! (Odejdou.) Scena 4. Pokoj v domě Capuletově. 105 Vystoupí Capulet, Hraběnka Capuletova a Paris. Cap. Tak neblahé se, pane, věci dály, ţe kdy nebylo dceři domluvit. Téţ vězte, Tybaltovi, bratranci, ţe celým srdcem byla oddána, a také já. – Nuţ člověk rodí se, by umíral. Jest velmi pozdě dnes, a na večer jiţ dolů nesejde. Ba věřte, nebýt vaší společnosti, sám před hodinou byl bych na loţi. Par. Ta truchlá doba není námluv čas. Má paní, dobrou noc, a poručte mne svojí dceři. Hrab. Cap. Učiním to ráda, a s jitra hned zvím její smýšlení; dnes těţkým zármutkem je sklíčena. Cap. Chci, hrabě, lásku svého dítěte vám směle nabídnout; a ona, myslím, se bude ve všem řídit vůlí mou; ba ani o tom nepochybuji. Jdi, choti, k ní, neţ půjdeš na loţe, a lásku mého syna Parise jí zjev a řekni, – dobře pamatuj, – 106 ţe příští středu… – Ale pomalu! Co máme dnes? Par. Můj pane, pondělí. Cap. Ach, pondělí, ha ha! Nu ve středu je příliš záhy; – tedy ve čtvrtek. A tedy řekni jí, ţe ve čtvrtek mít bude svatbu s čackým hrabětem. Zda hotov budete? Jest vhod ten chvat? Moc hluku při tom nenaděláme; tak přítel, nebo dva; – neb víte, pane, kdyţ Tybalt usmrcen tak nedávno, snad mysleli by, ţe ho neţelíme, ač příbuzný byl, hodujíce příliš. Půl tuctu přátel tedy všeho všudy a na tom dost. Nuţ tedy ve čtvrtek? Par. Kéţ, pane, čtvrtek ten jiţ zítra byl. Cap. A nyní jděte! – Ve čtvrtek to bude. Jdi, choti, k Julii, neţ půjdeš spat, a připrav ji na svatební ten den. Jiţ s bohem, pane. – Světlo do loţnice! Ba na mou věru jest jiţ pozdě tak, ţe bychom skoro časně zvát to mohli. Nuţ, dobrou noc. (Odejdou) 107 Scena 5. Capuletova zahrada. Vystoupí Romeo a Julie nahoře u okna. Jul. Chceš odejít? – den ještě daleký; to slavík byl, ne skřivan, jehoţ zpěv tvé úzkostlivé ucho proniknul. Co noc tam zpívá na tom granátu; věř, můj miláčku, ţe to slavík byl. Rom. Ó, byl to skřivan, jitra hlasatel, ne slavík; milá, hleď, jak závistné ty pruhy vroubí mraky dělené tam na východě. Svíce noční shasly, a jasný den jiţ stojí na špičkách na mhavých vrcholích. Buď odejdu a budu ţiv, neb zůstanu a zemru. Jul. To není světlo denní, vím to, vím; toť vzdušná zář, jiţ slunce vydechlo, by pochodníkem byla ti v tu noc a svítila ti cestou do Mantovy; 108 toţ zůstaň, ještě jiti nemusíš. Rom. Ať zajmou mne a na smrt vydají; jsem spokojen, kdyţ ty tak míti chceš. Ne, ona šedost není okem jitra, toť bledý odlesk čela Cynthie; a nebes klenutím to nezvoní nám skřivan vysoko tak nad hlavou. Neţ jít, chci zůstat, smrti málo váţe; ta vítej mi! – neb Julie to káţe. Jak jest, má duše? – mluvme, není den. Jul. Ó jest, ó jest! –jiţ chvátej, prchni jen! toť skřivan hlaholí tak neladně, do příkrých tónů míse zlozvuky. Sic povídají, ţe prý skřivánek tak sladce dělí svoje nápěvy; však tento nikoliv, neb dělí nás. A povídají, ţe prý skřivánek si oči mění s hnusnou ropuchou. – Ó kéţ by také vyměnily hlas, kdyţ náruč plaší z náruči, jak pěje, a tebe odhání, den probouzeje. Ó jdi, jeť stále více světla kol. Rom. Kol světlo, světlo! – tma a tma náš bol! 109 Vystoupí Chůva do komnaty. Chůva. Slečno! Jul. Chůvo? Chůva. Sem do pokoje k vám jde paní matka. Den svítá; na pozoru mějte se. (Odejde.) Rom. Buď s bohem, s bohem! – ještě políbení, neţ sestoupím. (Sestoupí.) Jul. A tak’s mi odešel? můj choti, milence, můj příteli! Co den a hodinu mi zprávu dávej, neb v jedné minutě jest mnoho dní. Ó, tak-li čítat budu, sestárnu, neţ, můj Romeo, zas tě uhlídám! Rom. Buď zdráva! kaţdá příleţitost blahá ti přinese můj pozdrav, duše drahá. Jul. A myslíš-li, ţe kdy se opět sejdem? Rom. Ó zajisté! – a o všech těchto strastech si jednou mile budem povídat. Jul. Ó Boţe, v duši mám zlé tušení. Mně zdá se, jak tě vidím dole teď, jak byl bys na dně hrobu neboţtík; – buď zrak mne klame, nebo jsi tak zbleď. Rom. Tvé líce, milená, jsou téţ tak bledý; strast krev nám pije. – S bohem, s bohem tedy! (Odejde.) 110 Jul. Ó štěstí, štěstí! všichni lidé zvou tě nestálým. – Aj, jsi-li nestálé, co děláš s tím, jenţ vzorem věrností? Bud nestálým, ó štěstí, neboť potom, jak doufám, dlouho mi jej nezdrţíš, a zpět ho pošleš. Hrab.Cap. (za scénou). Dcero, jsi jiţ vzhůru? Jul. Kdo mne to volá? – jest to moje matka! Tak dlouho nespí, či tak záhy vstala? Co neobvyklého ji vede sem? Vystoupí Hraběnka Capuletová. Hrab. Cap. Nuţ, Julie, jak jest? Jul. Nedobře, máti. Hrab. Cap. Smrt bratrancovu ještě oplakáváš? chceš z hrobu vypláchnout jej slzami? i kdybys mohla, přec ho nevzkřísíš. Jiţ ustaň: trochu ţalu, mnoho lásky, však mnoho ţalu značí nerozum. Jul. Nechte mne plakat pro tak těţkou ztrátu. Hrab. Cap. Tu těţce cítíš ty, ne přítel však, jejţ oplakáváš. Jul. Těţce ztrátu cítíc, vţdy oplakávat musím přítele. Hrab. Cap. Vím, děvče, vím, ţe tolik nepláčeš 111 pro jeho smrt, jak proto, ţe je ţiv ten zlosyn, jenţ ho ubil. Jul. Jaký zlosyn? Hrab. Cap. Zlosyn Romeo. Jul. (stranou). On a zlosyn jsou na mnoho mil od sebe vzdáleni! (Nahlas.) Bůh odpusť mu, já od srdce to činím; a přec mé srdce nikdo nermoutí tak, jako on. Hrab. Cap. To proto, ţe je ţiv, ten zrádný vrah. Jul. Tak, máti, mimo dosah těch rukou mých. Kéţ nikdo nepomstí smrt mého bratrance, neţ sama já! Hrab. Cap. Však pomstíme se, o to neměj strach. Jiţ neplač. Zjednám kohos v Mantově, kde ţije vyhnaný ten poběhlík, a ten mu doušek dá tak nezvyklý, ţe záhy k Tybaltu se přidruţí; a potom, doufám, upokojíš se. Jul. Ba nikdy spokojena nespatřím Romea, neţli – mrtva, – kdyţ mé srdce tak ztrátou příbuzného trýzněno. Jen kdybyste mi našla člověka, by dones‘ jed, já bych jej namíchala, 112 ţe by Romeo, jen ho okusiv, co nejdřív usnul klidně. Ó, jak příkro jest srdci, slyšeti ho jmenovat, a nemít moci k němu přijíti a vymstít lásku k mému bratranci na těle toho, jenţ ho zavraţdil! Hrab. Cap. Ty najdi prostředky, já člověka. – Však nyní, dcerko, zprávu radostnou. Jul. A radost vítána v tak trudný čas. Co jest to, prosím, vzácná paní matko? Hrab. Cap. Nuţ, dítě, hleď; máš pečlivého otce; by z tvého truchlení tě vybavil, den radostný ti náhle uchystal, jejţ ty jsi nečekala, ani já. Jul. Toť pravé štěstí, máti; jaký den? Hrab. Cap. Aj, dítě, na budoucí čtvrtek ráno švarný a mladý šlechtic, hrabě Paris, Bůh dá-li, v chrámu Svato-Petrském tě učiní svou šťastnou nevěstou. Jul. Při chrámu Petrském i svatém Petru, svou šťastnou nevěstou mne neučiní!. Ten spěch mne naplňuje úţasem, ţe vdát se mám, neţ ten, kdo chce být chotěm, se o mou ruku přijde ucházet. 113 A tedy, prosím, rcete mému pánu a otci, ţe se ještě nechci vdát; a vdám-li se, Bůh svědkem, ţe si vezmu Romea spíš, jejţ, – víte, – nenávidím, neţ Parisa. – Toť vskutku noviny! Hrab. Cap. Tam jde tvůj otec, řekni mu to sama, a hleď si, jak to přijme od tebe. Vystoupí Capulet a Chůva. Cap. Kdyţ slunce zapadá, vzduch rosou mţí; však při západu mého bratrovce déšť jen se leje. Jak, děvče, stále jako vodotrysk? a pořád v slzách, jenom déšť a déšť? V tom jednom drobném těle obrazíš mi loď a moře, vítr pospolu; neb v očích tvých, jeţ mořem nazval bych, slz příliv jest a odliv; tělo tvé jest loď tím slaným brodem plující; a vítr vzdechy tvé, jeţ zuříce s tvých slzí valem, jako s nimi on, – kdyţ náhle neztiší se, – ztroskotá tvé tělo divou bouří zmítané. Nuţ, choti, jak? – zdaţ oznámila jste jí naše rozhodnutí? 114 Hrab. Cap. Ano, pane; však nechce o tom slyšet, děkuje vám. Ó spíš bych přála si, ta zpozdilá by se svým hrobem byla oddána. Cap. Ah, – zvolna, ţeno, zvolna, bych ti stačil! Jak! – nechce slyšet, nevzdává nám dík? a není hrdá, není přešťastná, ţe, nehodná jak jest, jsme zjednali jí za ţenicha vzácného tak muţe? Jul. Ne hrda na to, ale vděčna za to; – být hrdou na to nikdy nemohu, co nenávidím, ale vděčna jsem i za nenávist, jeţ má láskou být. Cap. Jak, jak, – ty mudrlantko! – co to jest? Aj, »hrda, děkuji« a »neděkuji« a přec »ne hrda«. – Vzácná panenko, dík nedík, hrda nehrda, – s tím víc mi nechoďte, však připravte své klouby hezounké, by s Parisem na příští čtvrtek šly k svatému Petru, – sic na houţvi tam tebe dovleku. Pryč, bledule! ty tvore ničemný, ty tváři lojová! Hrab. Cap. Fi! – zbláznil jste se? 115 Jul. Můj dobrý otče, na kolenou prosím, jen slůvko trpělivě poslyšte. Cap. Pryč, mladá stvůro, na šibenici, pryč, neposlušná! – Slyš, co povídám: buď příští čtvrtek půjdeš k oltáři, neb nikdy víc mi nepohlédneš v tvář. Ni slova, nemluv, neodpovídej; mne v prstech svědí. – Ţeno za skrovné jsme poţehnání měli to, ţe Bůh nás obdařil jen jedním dítětem; však nyní vidím, toho jednoho ţe příliš nazbyt, a ţe postihla nás kletba tím, ţe ji jsme dostali. Pryč, daremnice! Chůva. Bůh jí poţehnej! zle, milostivý pane, děláte tím plísněním. Cap. Aj, paní Mudroslavo! drţ za zuby. Jdi, kmotro vševědo, si potlachat se svými tetkami. Chůva. Vţdyť jsem se zrady nedopustila. Cap. Jdi po svých. Chůva. Nesmí člověk promluvit? Cap. Mlč, mumlavý ty blázne! vykládej své rozumy kdes v klepen besedě; 116 neb tady nemáme jich potřebí. Hrab. Cap. Jste příliš prchliv. Cap. Ano, při sám Bůh, ţe připravuje mne to o rozum! Dnem, nocí, v kaţdý čas a hodinu, ať pracoval jsem, bavil se, ať sám ať v společnosti, stálá, jediná má péče byla, abych provdal ji. A teď, kdyţ opatřil jsem ţenicha, jenţ urozen a bohat na statky, mlád, v pravdě po šlechticku vychován, a zrovna obsypán, jak říkají, vším, co je ctihodno, a řádný tak, jak moţno člověku si muţe přát, – teď skuhravá mi přijde panenka a blázen plačtivý a odpoví: »Vdát nechci se; mně nelze milovat, jsem příliš mladá; prosím, odpusťte.« Nu, odpustím ti, nechceš-li se vdát; leč na pastvu si potom jdi, kam libo, neb se mnou v jednom domě nebudeš; to rozmysli si, toho dbej, neb ţert mým zvykem není. Čtvrtek bude hned; nuţ, ruku na srdce a rozmysli se: 117 buď moje jsi a dám tě příteli, neb nejsi, potom jdi se oběsit, či ţebrej, hlady na ulici mři; neb, na svou duši! víc tě nechci znát, a cokoliv jest mého, nebude ti nikdy k dobru slouţit. Tomu věř, to uvaţ; nepřísahám nadarmo! (Odejde.) Jul. Coţ není slitování v nebesích, jeţ vidí na dno mého zármutku? Ó dobrá moje matko, aspoň vy mne nezavrhujte a odloţte jen na měsíc ten sňatek, na týden; neb ustelte mi lůţko svatební v té šeré hrobce, v které Tybalt leţí. Hrab. Cap. Ty ke mně nemluv; slova neztratím; dělej co chceš; jsme spolu hotovy. (Odejde.) Jul. Ó Boţe! – Chůvo, jaký z toho východ? Můj choť je na zemi, má věrnost v nebi; jak má se věrnost na zem navrátit, kdyţ choť můj s nebe mi ji nepošle zem opustiv? Jen poraď, potěš mne. Ach, běda, ţe si nebe zahrává tak tvrdě s tvorem slabým jako já! 118 Co říkáš? – nemáš radostného slova, dost malé útěchy? Chůva. Ba věru, mám. Romeo vyhnán jest, a celý svět chci na to vsadit proti ničemu, ţe jiţ se neodváţí návratu, by odveď vás; neb učiní-li tak, ţe jenom kradmo se to musí stát. Kdyţ tedy věci jsou, jak v pravdě jsou, jest nejlíp, myslím, vzít si hraběte. Ó jest to roztomilý pán! Romeo jest proti němu pravá onuce. Ba ţádný orel nemá, slečinko, tak přisivělé, bystré, krásné oko jak hrabě Paris. Bůh mé srdce spas, mně zdá se, slečno, ţe jste přešťastna tím druhým sňatkem, neboť daleko jest lepší prvního. A kdyby nebyl, váš první muţ je mrtev, ba i ţiv jak mrtev, kdyţ vám není k ničemu. Jul. Jde ti to od srdce? Chůva. A z celé duše; Bůh ji také spas. Jul. Amen! Chůva. Co? 119 Jul. Ty’s ku podivu potěšila mne. Jdi, řekni mojí paní mateři, ţe rozhněvavši otce, k zpovědi jsem do kláštera šla k Lorenzovi, by dal mi rozhřešení. Chůva. Jdu, jiţ jdu; a vskutku velmi moudře jednáte. (Odejde.) Jul. Ó, staré zatracení! ďáble zlý! Víc hřešíš-li, mne takto svádějíc ku křivé přísaze, neb hanobíc mi chotě mého tímtéţ jazykem, jímţ chválila’s ho tolik tisíckrát nad všechno v světě? Jdi mi, rádkyně; ty a mé srdce teď jste rozdvojeni. Jdu; mnich ať dá mi radu k posledu; a vše-li marno, umřít dovedu. (Odejde.) 120 JEDNÁNÍ ČTVRTÉ. Scena 1. Cella bratra Lorenza. Vystoupí Lorenzo a Paris. Lor. Ţe ve čtvrtek? – toť příliš krátký čas. Par. Můj otec Capulet chce tak to mít; a nechvátám chvat jeho zdrţovat. Lor. Vy říkáte, ţe dosud nevíte, jak slečna smýšlí; to je křivá cesta; to nemám rád. Par. Bez míry oplakává smrt Tybaltovu; protoţ mluvil jsem jen málo b lásce; neb Venuše se neusmívá v domě slzavém. Nuţ, otec, vida nebezpečí v tom, ţe přílišně se hoři oddává, v své moudrosti chce sňatek urychlit, by stavil jejích slzí potopu, jeţ o samotě příliš k srdci brána 121 se v společnosti muţe utišit. Teď znáte toho spěchu příčinu. Lor. (stranou). Kéţ neznal bych, proč zdrţovat jej třeba! (K Parisovi.) Hle, slečna k mojí celle přichází. Vystoupí Julie. Par. Toť pravé štěstí, slečno má a choti! Jul. Muţ‘ být, aţ budu moci být vám chotí. Par. Tu moţnost čtvrtek na jistotu změní. Jul. Co jisto, bude. Lor. O tom pochyb není. Par. Sem k otci přišla jste se vyzpovídat? Jul. Má odpověď by byla zpověď vám. Par. Jen rcete mu, ţe milujete mne. Jul. Vám vyznám se, ţe jeho miluji. Par. A jemu jistě, mne ţe milujete. Jul. Tak učiním-li, cennější to bude to stranou říci, neţ vám do tváře. Par. Tvář tvou, má duše, slzy zmučily. Jul. V tom slzy měly malé vítězství; neb nevzhledná jiţ byla před nimi. Par. Tak mluvíš-li, víc ublíţila’s jí neţ slzy tvoje. Jul. Není pomluvou, 122 co pravda jest; a co jsem pověděla, jsem sama sobě řekla do tváře. Par. To má je tvář a pomluvila’s ji. Jul. I to můţ‘ být, neb není více má. Zda, otče duchovní, teď máte kdy? – neb snad mám přijíti aţ k nešporám? Lor. Mám, váţná dcero, pokdy právě teď. Vy, pane hrabě, račte dovolit, abychom chvíli sami zůstali. Par. Bůh uchovej, bych rušil poboţnost! Budoucí čtvrtek přijdu, Julie, vás časně zbudit. S bohem do těch čas; a přijměte to svaté políbení. (Odejde.) Jul. Ó zamkni dvéře; pak se vyplač se mnou. – Jest po naději, léku, pomoci! Lor. Ach, Julie, tvůj zármutek jiţ znám, a div ţe smyslů mne to nezbaví. Jak slyším, na budoucí čtvrtek máš být provdána za toho hraběte, a ničím se to nedá odročit. Jul. Můj otče, neříkej, ţe’s doslech‘ to, kdyţ říc´ ti nelze, jak to překazit. Tvá moudrost nemůţe-li pomoci, pak nazvi moudrým rozhodnutí mé, a tento nůţ mi pomoc zjedná hned. Bůh spojil srdce mé s Romeovým, 123 ty, naše ruce; a neţ ruka ta, jiţ ty jsi spečetil Romeově, by jiné smlouvě dala stvrzení, neb neţ by zrádnou vzpourou odpadlo mé věrné srdce k jinému, ta dýka i srdce mé i ruku zabije. A proto z dlouhé zkušenosti své hned poskytni mi radu; aneb viz, jak mezi hořem nejvyšším a mnou mi soudcem bude nůţ ten krvavý, a rozhodne, co moc tvých let a věd k čestnému konci přivést nemohla. Mluv, rychle mluv, neb smrt mi bude vděk kdyţ pomoc nepřinese, co jsi řek‘. Lor. Dost, dcero; vidím jakous naději; však ţádá činu zoufalého tak, jak zoufalo jest to, co zmařit chcem. Kdyţ raději, neţ vzít si Parise, máš pevnou vůli sobě ţivot vzít, snad něco podnikneš, co úmrtí jest podobno, bys hanbě unikla, jdouc smrti vstříc, by nestihla tě smrt. To troufáš-li si, mohu pomoci. Jul. Ó spíš, neţ Parisovi ruku dát, 124 mi poruč, bych se vrhla s cimbuří té věţe tam, neb vyšla na cesty, kde zloděj číhá; aneb rozkaţ mi dlít s hady; ke řvoucímu medvědu mne přikovej; neb v noci do kostnice mne zamkni plné kostí chřestících a ztuchlých hnátů, lebek bez čelistí; neb kaţ mi ulehnouti v nový hrob a s umrlcem se ukrýt pod rubáš. – Vše, o čem slýchajíc jen povídat, jsem hrůzou třásla se, chci učinit hned bez úvah a strachu, čistou ţenou bych zůstala jen svému milenci. Lor. Jiţ dost; jdi domů teď, buď veselá a k sňatku s. Parisem dej svolení. Je zítra středa; zítra na večer hleď sama ulehnout, a nepřipusť, by chůva s tebou spala v loţnici. Zde vezmi lahvičku a v postelí pak vypij tuto překapanou tresť. V ten mţik proběhne všemi ţilami ti mrazivý a uspávavý proud; neb ţádná tepna neudrţí se v svém chodu obvyklém, – však utuchne. 125 Ni dech, ni teplo svědčit nebudou, ţe’s na ţivu; tvých rtů a lící růţe na bledošedý popel svadnou hned; tvých očí okenice zapadnou, jak smrt kdyţ uzamyká ţití den; sval kaţdý, zbaven vlády ohebné, tak tuhý bude, zkřehlý, studený, jak po smrti. A v této podobě, od suchomorné smrti vydluţené, dlít budeš hodin dva a čtyřicet: a pak se zbudíš z libého jak snu. Nuţ tedy, aţ tvůj ţenich ráno přijde tě probudit, ty’s mrtva; a jak u nás to ve zvyku, v tvém nejkrásnějším šatu a v otevřené rakvi donesou tě tam do starobylého sklepení, kde leţí všechen Capuletův rod. – Neţ procitneš, Romeo dopisem zví ode mne, co učinili jsme, a přijde sem; i budem spolu bdít nad probuzením tvým; a v tutéţ noc tě odtud do Mantovy odvede. To hanby hrozící tě uchrání, kdyţ vrtoch nestálý, neb ţenský strach 126 tvou sílu nezvrátí to vykonat. Jul. Dej sem, dej sem! Ó nemluv o strachu! Lor. Zde vezmi; jdi, buď silná, šťastna buď v svém odhodlání. Pošlu s dopisem hned bratra do Mantovy k tvému choti. Jul. Láska mne sil! a síla pomoc dá. Buď s bohem, drahý otče! (Odejdou.) Scena 2. Komnata v domě Capuletově. Vystoupí Capulet, Hraběnka Capuletova, Chůva a dva Sloužící. Cap. Ty všechny pozveš, co zde napsáni. (Odejde První Slouţící.) Jdi, najmi dvacet řádných kuchařů. Druhý Slouž. Nepořádného, milostpane, vám nepřivedu. Vyzkouším kaţdého, umí-li si oblíznout prsty. Cap. A čeho tou zkouškou docílíš? Druhý Slouž. Inu, milostpane, je to bídný kuchař, který si neumí ani prsty oblíznout; a tedy, kdo si neumí oblíznout prsty, u mne nepochodí. Cap. Jdi, jenom jdi. 127 (Odejde Druhý Slouţící.) Dost nehotovi budem na ten čas. – Má dcera tedy šla k Lorenzovi? Chůva. Šla, věru šla. Cap. Snad něco dobrého mnich svede přec s tou rozmazlenou, umíněnou ţabou. Vystoupí Julie. Chůva. Hle, veselá se vrací od zpovědi. Cap. Nu, tvrdohlavko, kde se’s toulala? Jul. Kde jsem se naučila ţelet hříchu, té neposlušné vzpoury proti vám, a vašim rozkazům. Hle, svatý mnich mi uloţil, bych tady poklekla a prosila vás za odpuštění. A tedy odpusťte mi, prosím vás; chci na příště jen vás být poslušná. Cap. Hned vzkaţte pro hraběte; sdělte mu to. Chci, aby svazek ten jiţ zítra ráno byl upoután. Jul. S mladistvým hrabětem jsem setkala se u bratra Lorenza a na jevo mu dala lásku svou, co slušelo se v mezích skromnosti. Cap. Nu, to mne těší; dobře tak, jiţ vstaň; tak má to být Chci vidět hraběte; 128 jiţ jděte, povídám, a přiveďte ho. Bůh svědkem, ţe ten bratr ctihodný si vděku všeho města zaslouţil. Jul. Zda nechtěla bys, chůvo, se mnou jít do mého pokoje a pomoci mi šperky vybrati, jeţ měla bych dle tvého mínění vzít na zejtří? Hrab. Cap. Ne, ne, aţ ve čtvrtek; je času dost. Cap. Jdi, chůvo, s ní; jdem zítra do kostela. (Odejdou Julie a Chůva ) Hrab. Cap. Čas krátký bude k našim přípravám; jeť skoro noc. Cap. Mlč, popoţenu to; vše bude dobře, za to ručím, ţeno. Jdi k Julii a pomoz jí se strojit; dnes nejdu spat; jen vše mi ponechte; chci pro tentokrát hospodyní být. Hej! – Všichni odešli. – Nuţ tedy sám jdu k hraběti, by připraven byl ráno. Tak podivně mi lehko u srdce, co svéhlavá ta holka okrotla. (Odejdou.). 129 Scena 3. Juliina loţnice. Vystoupí Julie a Chůva. Jul. Máš pravdu, oblek ten jest nejlepší; však, moje milá chůvo, prosím tě, noc dnešní nech mne býti samotnu; neb mnoho modlení mi potřebí, by pohnulo se nebe k úsměvu na stav mé duše, jenţ, jak sama víš, na bludných cestách jest a hříchu pln. Vystoupí Hraběnka Capuletova. Hrab. Cap. Jak, v práci? Mohu v něčem pomoci? Jul. Ne, vzácná máti; vše jsme vybraly, co k úboru je zítra potřeba; teď račte zůstavit mne samotnu, a chůva dnešní noc buď s vámi vzhůru, neb vím, ţe máte plné ruce práce v té kvapné věci. Hr ab. Cap. Dobrou noc; jdi spat a odpočiň si; potřebuješ toho. (Odejdou Hraběnka Capuletova a Chůva.) Jul. Mějte se dobře! – to ví jenom Bůh, 130 kdy opětně se spolu sejdeme. Mdlý, chladný strach mé ţíly probíhá, jenţ skoro mrazí teplo ţivota. Zpět zavolám je, by mne potěšily. Slyš, chůvo! – Co by tady dělala? – ten strašný výjev musím přehrát sama. Pojď, lahvičko! – Coţ, kdyby šťáva nepůsobila, a musím ráno jiti k oltáři? Ne, ne; – ty zmaříš to, zde, dýko, leţ! – (Poloţí dýku vedle sebe.) A, kdyby jed to byl, jejţ zchytrale mnich namíchal, mne chtěje usmrtit, by tímto sňatkem o čest nepřišel, an dříve jiţ s Romeem oddal mne? Mám strach, ţe tomu tak; a přece jen zas myslím, ţe to býti nemůţe, neb osvědčil se vţdy co svatý muţ. Coţ jestli, aţ mne v hrobku poloţí, dřív probudím se, neţ Romeo přijde mne vysvobodit? – moţnost strašlivá! Zdaţ potom v sklepem‘ se nezalknu, jeţ morovými ústy nevdechne zdravého vzduchu, a tam neumru, 131 dřív udušena, neţ Romeo přijde? A zůstanu-li ţiva, není-li to pravdě podobno, ţe strašlivým tím smrti obrazem a noci, – hrůzou těch míst, těch starodávných sklepení, kde po staletí nakupeny jiţ jsou kosti všech mých předků pohřbených, kde skrvácený Tybalt, teprve v zem poloţen, v svém hnije rubáši, kde duchové prý obcházejí v noci, – ó běda, běda, nestane-li se, kdyţ záhy procitnu v tom hnusném puchu a skřeku, – jako mandragoru kdyţ rvou ze země a lidi ţivoucí to slyšíce aţ rozum ztrácejí, – ţe, procitnu-li dříve, sešílím jsouc obklopena děsem všech těch hrůz? A nebudu-li potom v šílenství si pohrávati s kostmi otců svých, a zohaveného snad Tybalta rvát z rubáše, a v této běsnosti snad hnátem pokrevence jako kyjem si nevyrazím mozek zoufalý? Ó hle! – mně jest, jak svého bratrance 132 bych ducha viděla! – Romea hledá, jenţ naboď jeho tělo na končíř. Stůj, zadrţ,’Tybalte! –Jiţ jdu, Romeo! a zde ti připíjím. (Klesne na postel za záclony.) Scena 4. Síň v domě Capuletově. Vystoupí Hraběnka Capuletova a Chůva. Hrab. Cap. Zde klíče, přines více koření. Chůva. Datle a kdoule chtějí v cukrárně. Vystoupí Capulet. Cap. Jen hurtem, hurtem! kohout podruhé jiţ zakokrhal; ranní klekání jiţ odzvonili; jsou tři hodiny. Hled k pečivu, milá Angeliko, a nedbej útrat. Chůva. Jděte, kuchyňko, a lehněte si. Na mou milou věru, vy se nám ještě zítra rozstůněte, tak probděv celou noc. 133 Cap. Ba ani zdání. Jak? – ţeť jsem druhdy probděl celou noc pro menší věc a nikdy nezastonal. Hrab. Cap. Ó, bývalť jste svou dobou noční pták; teď já však bdím nad bděním takovým. (Odejdou Hrab. Capuletova a Chůva.) Cap. Ah, ţárlí, ţárlí! Vystoupí tři neb Čtyři Sloužící s roţni, poleny a koši. Hej, ty chlapče tam, co neseš? Prv. Slouž. Věci pro kuchaře, pane; sám nevím co. Cap. Jen rychle, rychle, rychle. (Odejde První Slouţící.) Ty, brachu, přines sušší polena; jdi k Petrovi, on poví ti, kde jsou. Druhý Slouž. Má hlava pane, dobře rozezná, co řádné poleno a poleno; a Petra ani volat nemusím. Cap. Aj, mrštně řečeno; chlap veselá! Ty budeš ještě hlavou polen všech. (Odejde Druhý Slouţící.) Ba na mou věru, jiţ tu máme den, a hrabě s hudbou bude tady hned; tak přislíbil to. (Hudba za scénou.) 134 Slyším ho, jiţ jde. Hej, chůvo! ţeno! Chůvo, povídám! Vystoupí Chůva. Jdi, probuď Julii a ustroj ji; já zatím pohovořím s Parisem. Spěš, rychle, rychle, ţenich uţ je zde. Jen rychle, pravím! (Odejdou.) Scena 5. Juliina loţnice. Vystoupí Chůva. Chůva. Hej, slečno, slečinko! – Hej, Julie! Spí, jako by ji hodil do vody. Mé děvče, beruško! – tak lenošit! Hej, srdečko, mé zlato, nevěsto! Jak? ani hlesu? Spaní takové uţ za groš stojí. Jenom vyspěte se na týden; neb věru, příští noc pan hrabě Paris na to vyspí se, 135 by spánek váš byl krátký. Odpusť Bůh a všichni svatí, jak to zdravě spí! Však přec ji musím zbudit. Slečno, slečno! Ať vás jen hrabě v lůţku dopadne, ten si vás vyburcuje. Nemyslíte? (Odhrne záclonu.) Jak, – ustrojena, v šatech! a zas lehla! Teď uţ vás musím zbudit. Slečno, slečno! Óběda! Pomoc, slečinka je mrtva! Ach nastojte, ţe jsem se zrodila! Hej, octa, octa! Pane, milostpaní! Vystoupí Hraběnka Capuletova. Hrab. Cap. Jaký to povyk? Chůva. Přeţalostný den! Hrab. Cap. Co děje se? Chůva. Hle, hle! – ó hrůzný den! Hrab. Cap. O běda! – dítě mé, můj ţivote! vstaň, oči otevři, sic umru s tebou. Ach, pomoc, zavolejte o pomoc! Vystoupí Capulet. Cap. Toť hanba, ţe tak dlouho meškáte; přiveďte Julii; jeť ţenich zde. 136 Chůva. Je mrtva, neboţka, je mrtva, běda! Hrab. Cap. Ach běda, mrtva, mrtva, mrtva jest Cap. Ha! chci ji vidět! – Běda! – studená! krev usedlá a údy ztrnulé; ty rty jiţ dávno ţivot opustil. Smrt leţí na ní předčasný jak mráz na nejsličnější polní květině. Chůva. Ó ţalný den! Hrab. Cap. Ó strastná hodino! Cap. Smrt, jeţ ji vzala, chtíc, bych naříkal, mi jazyk víţe, odjímá mi řeč. Vystoupí Bratr Lorenzo, Paris a Hudebníci. Lor. Nuţ pojďte, pojďte; – zdali nevěsta jiţ hotova jest jiti k oltáři? Cap. Jít hotova, však nevrátí se jiţ. Ó synu, noc před svatebním tvým dnem smrt spala s ţenou tvou. Tam leţí ti, květ, v jejích loktech květu zbavený. Smrt jest mým zetěm, smrt mým dědicem; mou dceř si vzala, a já umru téţ a vše jí nechám; ţivot, statky, vše jen smrti náleţí. Par. Tak dlouho-li jsem prahnul spatřit jitra toho tvář, 137 a takový mi pohled podává? Hrab. Cap. Ó kletý, bědný, krutý, mrzký den! mţik nejtrudnější, jejţ kdy viděl čas na trvalé své pouti klopotné! Jen jedno dítě, drahé, ubohé, jen jediné, jen jedno stvoření mít v světě k útěše a radosti, – a krutá smrt i to mi vyrvala! Chůva. Ó běda! ţalný, ţalný, ţalný den! den nejnešťastnější, den nejkrutější, jejţ kdy jsem na své oči spatřila! Ó den, ó den, ó den, ó mrzký den! tak černý den aţ dosud nespatřen. – Ó ţaluplný, ţaluplný den! Par. Tak zklamán, rozveden, dán křivdě v lup, tak usouzen a ubit! Ohavná ty smrti, tebou zrádně oklamán, tvou krutostí tak zcela zahuben! Ó lásko, ţití! – ne, –jen lásko v smrti! Cap. Tak zhrzen, zkormoucen a nenáviděn, tak mučen, zabíjen! Ó neblahá ty chvíle, proč jsi přišla právě teď nám vraţdit, vraţdit naše slavnosti? Ó dítě, dítě! – duše má, mé dítě! 138 Jsi mrtva! Běda, mrtvo dítě mé, a vše má radost s ním jest pohřbena! Lor. Dost; zastyďte se! – nemať zoufalost lék v zoufalosti. – Vy a nebe jste o krásnou dívku tu se dělili; teď nebe má ji celou, a tím lépe jest pro dívku. Váš podíl nebylo vám moţno uchovati před smrtí; svůj nebe chová si pro ţivot věčný. Ji povýšit jste nad vše přáli si, vám nebem bylo vznesenu ji vidět, a nyní pláčete, kdyţ vidíte, jak nad oblaky povznesena jest tak vysoko, jak sama nebesa? Ó takou láskou milujete zle své dítě, padáte-li v šílenství ji šťastnou vidouce. – Ta nevdala se šťastně, která vdaná dlouho ţije; však nejlépe se ona provdala, jeţ provdána jsouc, mladá umírá. Jíţ tedy slzy osušte a krásné to tělo rozmarinou ozdobte; a jak je zvykem, v plné nádheře ji k chrámu doneste; neb ačkoliv 139 nás všechny nutká příroda lkát v tichu, přec její slzy rozumu jsou k smíchu. Cap. Vše, co jsme hotovili k slavnosti, se k černému teď smutku obrací; zvuk hudby změněn v hranu tesklivou, ples svatebčanů v tryznu pohřební, oslavné hymny v truchlý ţalozpěv, květ nevěstin ve zdobu mrtvoly, a všechno zvrátilo se na opak. Lor. Teď, pane, jděte do své komnaty; vy, paní, téţ, vy také, Parisi, a připravte se, byste provodili jiţ ku hrobu tu sličnou mrtvolu. Pro jakýs hřích se nebe chmouří; jděte, a odporem je více nedráţděte. (Odejdou Capulet, Hraběnka Capuletova, Paris a bratr Lorenzo.) Prv. Hud. Ted věru bychom mohli zastrčit své píšťaly a jít. Chůva. Jen zastrčte, mé dobré lidičky, jen zastrčte; vţdyť vidíte, ţe je to prabídné. (Odejde.) Prv. Hud. (hledí na svůj nástroj). Na mou tě duchu; však se to dá spravit. Vystoupí Petr. 140 Petr. Muzikanti, ó muzikanti! zahrajte mi: »Hejsa, srdce! Hejsa, srdce!« Ó, nechcete-li, abych duši vypustil, zahrajte mi: »Hejsa, srdce!« Prv. Hud. Proč »Hejsa, srdce«? Petr. Ó, muzikanti, protoţe mi moje vlastní srdce hraje písničku: »Mé srdce plné souţení«. Ó, zahrajte mi nějakou veselou dumku, abych se potěšil. Prv. Hud. My ţádnou dumku; teď není čas na hraní. Petr. Vy tedy nechcete? Prv Hud. Nechceme. Petr. Však vám za to řádně nadělím. Prv. Hud. Co nám nadělíte? Petr. Peněz ne, na mou věru, ale na paškál si vás vezmu, vy šumaři. Prv. Hud. A my ti nezůstaneme nic dluţni, duše lokajská. Petr. Však vám kordisko té duše lokajské otluku o kotrbu. Já neznám pauz; já vám na-re, na-fa, na-solím. Rozumíte těm notám? Prv. Hud. Jen pozor, ať se vám tím fa a sol u nás noty nespletou. Druhý Hud. Prosím vás, zastrčte svůj kord a vystrčte svůj vtip. Petr. Tedy se mějte před mým vtipem na pozoru. Nařeţu vám svým ocelovým vtipem a zastrčím svůj ocelový kord. Odpovězte mi jako muţi: Kdyţ srdce raní spáry muk a těţký smutek mysl kruší, tu libý hudby stříbrozvuk – proč »stříbrozvuk«? proč »hudby stříbrozvuk«? – Co tomu říkáte, Šimone Strunko? 141 Prv. Hud. Inu, pánečku, protoţe stříbro líbezně zvoní. Petr. Hezky! – Co říkáte vy, Hugone Skřipko? Druhý Hud. Já říkám »stříbrozvuk«, protoţe muzikanti hrajou za stříbro. Petr. Také hezky! – A co vy, Jakube Kobylko? Třetí Hud. Já, na mou věru, nevím, co bych řek‘. Petr. Ó, prosím za odpuštění, jste zpěvák; neumíte mluvit. Řeknu to tedy za vás. Jest to »hudby stříbrozvuk«, protoţe muzikantům nikdy zlato v kapsách nezvučí. »Tu libý hudby stříbrozvuk hned útěchu dá teskné duši.« (Odejde.) Prv. Hud. Jaký to ohavný lotr! Druhý Hud. Na šibenici s Jankem! Pojďte, vejdem tam. Počkáme na smuteční hosti a zůstanem přes oběd. (Odejdou.) 142 JEDNÁNÍ PÁTÉ. Scena 1. Mantova. – Ulice. Vystoupí Romeo. Rom. Lichotné pravdě spánku smím-li věřit, mé sny mi věští blízkost šťastných zpráv. Mých prsou vladař sedí lehce dnes na trůnu svém, a jarost nezvyklá mne nad zem vznáší myslí veselou po celý dnešní den. – Mně zdálo se, ţe přišla moje choť a nalezla mne mrtva; – divný sen, jenţ mrtvého nechává přemýšlet; – a taký ţivot mi do rtů vdechla svými polibky, ţe přišed k sobě, byl jsem Caesarem. Ó, jak jest slastná láska skutečná, kdyţ lásky pouhý stín tak štěstí pln! Vystoupí Baltazar. 143 Z Verony zprávy! – Jak, Baltazare, či od Lorenza psaní neneseš? Jak daří se mé choti? – zdráv můj otec? Jak Julii se daří? znov se ptám; neb v praničem zle býti nemůţe, kdyţ jí jest dobře. Bal. Tedy jest jí dobře, a v praničem zle býti nemůţe; neb tělo v kryptě Capuletů spí, duch nesmrtelný ţije s anděly. Já viděl sám do hrobky rodinné ji klást a hned jsem vsedl na koně, bych vám to pověděl. Ó, odpusťte, ţe zlé ty noviny vám přináším; však sám jste mi tu sluţbu uloţil. Rom. Nuţ tak? – Vám, hvězdy, tedy vzdoruj Ty víš, kde bydlím, přines inkoust, papír a najmi koně; večer odjedu. Bal. Jen, prosím, pane, upokojte se; jste bled a vyděšen, a pohled váš cos neblahého věští. Rom. Mýlíš se; jen jdi a zařiď, co jsem poručil. Mnich nesvěřil ti pro mne ţádný list? 144 Bal. Ne, dobrý pane. Rom. Neškodí; jiţ jdi; ty koně zamluv; hned jsem za tebou. (Odejde Baltazar.) Dnes v noci, Julie, spím u tebe. Leč hledejme si k tomu prostředky. – Ó, zmare, jak tak rychle vstupuješ na mysl zoufalců! – Teď vzpomínám si na lékárníka, – zde bydlí kdes, – jejţ před nedávnem v šatu zedraném, s převislým obočím jsem pozoroval, jak bejlí přebírá, hled vychrtlý, zlým nedostatkem na kosť ohlodán. A v nuzném skladu ţelva visela, vycpaný krokodýl a jiné kůţe ryb netvorných; a kolem v příhradách ţebrácký výběr prázdných krabiček a baněk zelených a měchýřů, a ztuchlých semen, zbytky provázků a staré pokrutiny růţové pořídku byly na podívanou. Tu bídu vida, řek‘ jsem k sobě sám: »Teď kdyby někdo potřeboval jedu, jejţ prodat zakázáno v Mantově pod trestem smrti, – zde jest uboţák, 145 jenţ prodal by ho.« Tato myšlénka mi přišla, neţ jsem potřeboval jed, a tento chudák musí mi ho dát. Zde, jak se pamatuji, je ten dům; ţe svátek dnes, má ţebrák zavřeno. Hej, lékárníku! Vystoupí Lékárník. Lék. Kdo tak hlučně volá? Rom. Pojď, muţi, sem. – Já vidím, ţe jsi chud. Zde čtyřicet máš dukátů, a za ně mi doušek jedu dej; tak prudkou věc, jeţ rozptýlí se všemi ţilami, by, kdo ji vezme, ţitím unaven, hned mrtev kles‘, a trup vychrlil dech tak rázem, jako mţikem vzňatý prach ze strašných útrob děla vysoptí. Lék. Tak smrtnou látku mám; řád Mantovský však stíhá smrtí toho, kdo ji prodá. Rom. Tak nahý jsi a uboţáctví pln a umřít bojíš se? – Hlad ze tváře, strast, útisk hledí nouzí s očí tvých, a ţebrota a pohrzení visí ti na hřbetě; svět není přítel tvůj ni zákon světa; ţádných zákonů 146 svět nedává, by obohatil tě: nuţ, nebuď chud a poruš zákon, – beř. Lék. Má chudoba, ne vůle svoluje. Rom. Tvé chudobě, a ne tvé vůli platím. Lék. Zde; – v jakékoliv tekutině chcete to rozpusťte a potom vypijte. Byť sílu dvaceti jste muţů měl, hned mrtev padnete. Rom. Zde tvoje zlato; pro lidské duše mnohem horší jed, jenţ vraţdí víc v tom světě ohavném neţ bídná směs, jíţ nesmíš prodávat. Já prodávám ti jedu, ty mně‘ ne. Buď zdráv a kup si jídla, vykrm se. Pojď, silice, ne jede! – spřátelíme se spolu v hrobce, Julie kde dříme. (Odejdou.) Scena 2. Cella bratra Lorenza. Vystoupí Bratr Jan. 147 Jan. Ctihodný Františkáne! bratře, slyš! Vystoupí Bratr Lorenzo. Lor. To zdá se býti bratra Jana hlas. Buď vítán z Mantovy; co řek‘ Romeo? neb napsal-li, co hodlá? – dej mi list. Jan. Kdyţ bratra bosáka jsem hledat šel, by provodil mne, – z bratří jednoho, jenţ v městě navštěvuje nemocné, – a našel ho, tu městští dozorci nás oba v podezření majíce, ţe meškali jsme v domě morovém, za námi dvéře zapečetili a nechtěli nás propustiti ven; tak zdrţel se můj pospěch do Mantovy. Lor. Kdo tedy nes‘ můj list Romeovi? Jan. Já nemohl ho vypravit, – zde jest; a posla k tobě téţ jsem nedostal; tak velice se báli nákazy. Lor. Věc neblahá! – při naší řeholi! list nebyl malicherný, leč pln váhy a předůleţitého obsahu. To zameškání můţe způsobit dost neštěstí. Jdi, bratře Jene, jdi 1 149 sem na hřbitov, jenţ kyprý, nepevný jest od hrobů, – bys toho nezaslech‘. A uslyšíš-li něco, zahvízdni mi na znamení, ţe se někdo blíţí. Dej kvítí sem; jdi, udělej, co říkám. Pan. (stranou). Aţ na mne hrůza jde, tak o samotě zde na hřbitově stát; však zkusím to. (Odstoupí.) Par. Na lůţko svatební ti sypu kvítí, o něţný květe, v prachu, pod kameny; co noc tě vonnou rosou budu myti, neb slzami, jeţ steskem vycezeny. Tu oběť květů kaţdou noc chci dávat zde na tvůj hrob a tebe oplakávat. (Panoš zahvízdne.) Hoch dává výstrahu, cos blíţí se. Čí kletá noha jde sem v noci tmavé, by rušila ten obřad lásky pravé? Jak, s pochodní! – Teď na mţik skryj mne, noci! (Odstoupí.) Vystoupí Romeo a Baltazar s pochodní, motykou atd. Rom. Tu motyku mi dej a páčidlo. Zde vezmi tento list a časně ráno hleď, bys jej mému otci odevzdal. Sem pochodeň; a ţivot-li ti milý, 150 ať uslyšíš, neb vidíš cokoliv, stůj opodál a neruš mne v mém díle. Do toho lůţka smrti vstupuji, bych spatřil tvář své choti; především však proto, s mrtvého bych prstu sjal jí drahocenný prsten, kteréhoţ mi zapotřebí k věci převáţné. Jdi, vzdal se; kdybys ale zvědavě chtěl pátrat, co tu dále konat chci, jak nebe nade mnou, kloub za kloubem tvé tělo rozsápu a rozmetám tvé údy po hřbitově hladovém. Ten čas i záměr můj jsou strašlivý a lítější a neúprosnější, neţ lační tygři, nebo řvoucí moře. Bal. Jiţ, pane, jdu, a nebudu vás rušit. Rom. Tak svoje přátelství mi osvědčíš; zde, vezmi to, a nadál šťastně ţij; buď zdráv, můj milý brachu. Bal. (stranou). A přece jen se tady schovám kdesi, neb jeho vzhled i záměry mne děsí. (Odstoupí.) Rom. Ty tlamo ohavná, ty jícne smrti, jenţ zhltil drobtu země nejdraţší, 151 tak otvírám tvé shnilé čelisti, bych na vzdory tě přecpal ještě víc! (Vypáčí hrobku.) Par. To je ten zpupný Montek vyhnaný, jenţ zabil bratrance mé nevěsty; – ţal nad tím prý to krásné stvoření sklál do hrobu; – a tady přichází, by hanebně i mrtvé potupil. Však chopím se ho. (Vystoupí.) Ustaň v bezboţném svém díle, zlotřilý ty Monteku! Coţ můţe pomsta dále jít, neţ smrt? Stůj, kletý lotře, jsi můj zajatec; pojď za mnou, poslechni, neb musíš zemřít. Rom. To věru musím; proto přišel jsem. Však, dobrý mladý muţi, zoufalce dál nepokoušej, prchni, nech mne být; těch mrtvých pomni zde, ať zděsí tě. Hřích nový, – mladý muţi, prosím tě, – mi nehrň na hlavu, můj budě hněv. Ó jdi! – Bůh svědkem, ţe tě miluji víc neţli sebe, neboť na hřbitov jsem přišel proti sobě ozbrojen. 152 Jdi, nemeškej, a vypravuj, co ţiv, ţe šílenec ti zde byl milostiv. Par. Tvé zapřísahání mne odmítám a zatýkám tě jako zlosyna. Rom. Ty vyzýváš mne? – tedy pozor, chlapče. (Šermují.) Pan. Ó Boţe, bijou se! –Jdu hledat stráţ! (Odejde.) Par. Ó, zabit! (Klesne.) Máš-li milosrdenství, hrob otevři a sloţ mne k Julii. (Umře.) Rom. To učiním. – Dej v tvář si pohlednout. Aj, hrabě Paris, – strýc Mercutiův! Co pravil sluha můj, kdyţ zbouřená má duše toho nevšímala si? – Ţe Paris měl si vzíti Julii? Či neřekl to? – či se mi to zdálo? neb v šílenství se toho domnívám, jej slyšev o Julii mluviti? Ó, dej mi ruku, ty, jenţ se mnou téţ jsi zapsán v knihu trpkých osudů! V hrob nádherný tě uloţím. – Ze v hrob? Ó ne, to zářící jest kupole, ty zavraţděný june; neboť zde 153 spí Julie a její krása činí tu klenbu večeřadlem zářivým, Zde mrtev leţ, jsa mrtvým pochován. (Poloţí Parise do hrobky.) Jak často lidé právě před smrtí se rozveselili! Jich stráţcové to zovou sledním ţití pableskem. Ó, zdaliţ mohu to zde také já zvát pableskem? – Mé srdce, ţeno má! smrt, která vssála dechu tvého med, přec moci neměla nad krásou tvou. Ty nejsi přemoţena; prapor krásy aţ dosud nachem plá na lících tvých i rtech, a smrti bledá korouhev tam nevztyčena. – Tybalte, tam leţíš v svém krví ubroceném rubáši. Čím více mohu se ti zavděčit neţ tím, ţe ruka, která přervala tvé mládí, teď je tomu přetíná, jenţ byl tvůj nepřítel? – Ó, promiň, strýče! Ach, drahá Julie, proč ještě teď tak sličná jsi? Či mám se domnívat, ţe láskou vzplála netělesná smrt, a ţe ten hnusný netvor vyzáblý 154 v těch tmách tě drţí za svou milenku? Ze strachu před tím s tebou zůstanu, a z toho tmavé noci paláce jiţ nikdy neodejdu; ano, zde chci potrvati s červy, kteří jsou tvé komorné; zde stánek rozbiju věčného pokoje, a setřesu hvězd nepříznivých jařmo s toho těla, jeţ světem znaveno. – Ó naposled vy, oči, pohleďte! ty, náruči, se k poslednímu rozpni objetí, a vy, ó brány dechu, vtiskněte svou právní pečeť tímto políbením na věčnou smlouvu smrti hamiţné! Pojď, hořký druhu, pojď, ty trpký vůdce! ty zoufající lodivode, pojď, a rázem vţeň na skály tříštící tu mdlou a mořem uondanou loď. Zde lásce mé! (Pije.) – Ó nelhal’s, lékárníku, tvůj nápoj věru rychle působí. – A tak s tím políbením umírám. (Zemře.) Vystoupí na druhé straně hřbitova Bratr Lorenzo se svítilnou, páčidlem a rýčem. 155 Lor. Spěj ku pomoci, svatý Františku! Ach, kolikrát v té tmě mé staré nohy jiţ přes ty hroby klopýtly! – Kdo tam? Bal. Přítel a někdo, jenţ vás dobře zná. Lor. Bůh ţehnej ti! – Rci, dobrý příteli, jaká to pochodeň, jeţ plýtvá světlem tam červům jen a lebkám bezokým? Jak soudím, hoří v hrobce Capuletův? Bal. Tak jest, velebný otče, a můj pán je tam, jejţ máte rád. Lor. Kdo to? Bal. Romeo. Lor. Jak dlouho mešká tam? Bal. Půl hodiny. Lor. Pojď se mnou do sklepení. Bal. Netroufám si. Můj pán má za to, ţe jsem odešel a strašlivě mi smrtí pohrozil, zde kdybych zůstal, stopuje co dělá. Lor. Nuţ zůstaň; půjdu sám. Jde na mne strach. Ó věcí neblahých se obávám! Bal. Zde pod tisem jak spal jsem, zdálo se mi, ţe pán můj s někým se tu potýká, a ţe můj pán ho usmrtil. Lor. Romeo! – 156 (Jde dále.) Ach běda, běda! –jaká krev to třísní vchod hrobky kamenný? – Co znamenají ty zkrvavené meče bez pánů, jeţ leţí zbroceny v těch místech míru? (Vejde do hrobky.) Romeo! – Zsinalý? – Kdo dál?– téţ Paris? A zbrocen krví? – Jaká nešťastná to chvíle zavinila ţalostnou tu příhodu! – Hle, slečna pohnula se. (Julie procitne.) Jul. Ó mnichu, těšiteli! – Kde můj choť? Mám dobře v paměti, kde as mám být, a tady jsem. – Kde jest můj choť Romeo? (Hluk za scenou.) Lor. Hluk nějaký se blíţí. – Dcero, pryč zde z toho doupěte, kde vládne smrt a mor a spaní nepřirozené. Moc vyšší, jíţ se nelze protivit, nám překazila naše záměry. Tvůj manţel po tvém boku leţí mrtev a Paris také. – Pojď, – kdes útulek ti zjednám v svatých panen řeholi. Nic nevyptávej se; stráţ přichází. Jiţ pojď, jiţ pojď, má dobrá Julie; 157 já netroufám si déle zůstati. Jul. Jdi jenom sám; já odtud nevyjdu. (Odejde bratr Lorenzo.) Co jest to? – Číše v ruce milené? Jed, vidím, byl mu koncem předčasným. Ó, nesrdečný! dopil’s vše a jedné mi nezanechal druţné krůpěje, by pomohla mi za tebou? – Ó slíbám tvé rty; snad na nich ještě visí jed, a usmrtí mne silou léčivou. (Líbá jej.) Tvé rty jsou teplé. Prv. Stráž (za scenou). Napřed, hochu! – Kudy? Jul. Aj, povyk? Tedy zkrátka skončím to. Ó blahá dýko! (Chopí se dýky Romeovy.) Zde je pochva tvá; (probodne se) tam rezavěj si; a mne umřít nech. (Klesne na tělo Romeovo a zemře.) Vystoupí Stráž s Panošem Parisovým. Pan. Zde jest to; – tam, kde hoří pochodeň. Prv. Stráž. Zem plna krve; hřbitov prohledejte 158 z vás někteří, a koho najdete, hned zatkněte. Toť pohled ţalostný! Zde hrabě zabit; tady Julie zas krvácí; a teplá, jak by byla před malou chvílí teprv skonala, ač po dva dni uţ leţí pohřbena. Hned jeden oznamte to kníţeti a jiný chvátej ke Capuletům; vy zbuďte Monteky, a druzí ať vše prohledají. – Půdu vidíme, kde leţí vše ty zjevy bolestné, však pravou půdu všech těch ţalných běd jen bliţším pátráním lze objevit. Vrátí se někteří Strážnici s Baltazarem. Druhý Stráž. Zde jest Romeův sluha; dopaden byl na hřbitově. Prv. Stráž. Dobře střeţen buď, neţ přijde kníţe. o Juliině smrti, načeţ on sem tryskem přijel do města, k té hrobce. To psaní, poručil, bych časně ráno dal jeho otci; jda pak do krypty mi smrtí pohrozil, kdyţ neodejdu a nenechám jej v hrobce samotná. Kníže. Dej mi to psaní; prohlédnu si je. 159 Kde panoš hraběte, jenţ přived‘ stráţ? Co, hochu, dělal zde tvůj velitel? Pan. On přišel s kvítím, hrobku obsypat své nevěsty; a potom kázal mi, bych podál stál, a tak jsem učinil. V tom přišel někdo se světlem a chtěl hrob otevřít, a pán můj tasil naň. A tu jsem odběh‘ stráţe zavolat. Kníže. List potvrzuje vše, co dobrý mnich nám vypověděl, – jejich lásky běh a zvěst o její smrti. Zde pak píše, ţe od chudého lékárníka jed si opatřil a do té krypty sem se odebral, by sám se usmrtil a odpočíval podle Julie. Kde jsou ti nepřátelé? – Capulete i Monteku! hle, jakou metlou zde jest potrestána vaše nenávist! neb nebe našlo cestu, jak by láskou vše, co jest vaše radost, ubilo. A já, jenţ vašim sporům hověl téţ, dva pokrevné jsem ztratil. – Trest stih‘ všechny. Cap. Ó bratře Monteku, podej mi ruku; toť veškerý jest podíl dcery mé 160 po jejím choti; více neţádám. Mont. Však víc ti mohu dát; z ryzího zlata jí sochu postavím a dokavad Verona bude známa jménem svým, v ní pomník nebude tak vzácné ceny jak věrné Julii mnou postavený. Cap. Pomník Romeův téţ buď nad vše draţší; tak leţte ţertvy nenávisti naší. Kníže. Klid zasmušilý přináší to ráno, a slunce ţalem nechce hlavu vznést; víc později bud o tom rokováno; těm promine se, jiné stihne trest. Však sudby ţalnější svět nevzpomíná, neţ jest Romeova a Juliina. (Odejdou.)